Rock  *  Pop  *  Folk  *  Country  *  Jazz  *  Blues  *  Bluegrass  *  Metal  *  Vážná hudba

Filtry

nástroje

Kytara (4)

Albert King


Albert King - Blues Power

Albert King

Albert King  (Autor: Vítězslav Štefl)

 

 

Princ Gibsonů Flying V, i to byla jedna z přezdívek člena slavné „kingtriády“, který spolu s „Jeho bluesovým Veličenstvem“, stylově vycizelovaným B. B. Kingem a způsobem hry i názory na ostatní hudbu agresivnějším Texasanem Freddiem Kingem položil základy moderního elektrického blues a dokázal ho přenést ze zakouřených předměstských náleven do světa prestižních anket.

 

Stejně jako ostatní Kingové, i on se stal vzorem pro celou řadu bluesových a rockových muzikantů, mezi nimiž figurují i taková jména jako Jimi Hendrix, Eric Clapton, Rory Gallagher, Jeff Healey, Gary Moore, Larry McCray, Robert Cray, Stevie Ray Vaughan, Little Jimmy King, Coco Montoya, Otis Rush, Son Seals, Smokey Wilson a celá řada dalších. Což už samo o sobě mnohé vypovídá o vlivu jeho osobnosti. Albert King patřil totiž k těm málo kytaristům, kteří vyvinuli svůj vysoce osobitý, okamžitě identifikovatelný styl a zvuk.

 

Velký podíl v tom mj. hrála ta skutečnost, že Albert King jako levák hrál na kytary s neobráceným potahem. To znamená, že basová struna E1 byla vzhledem k němu dole a struna e1 nahoře. Jimi Hendrix, který byl také levák, si při převrácení nástroje přehodil struny, aby odpovídaly běžnému, obvyklému natažení. Ale u Alberta Kinga šlo o stejný případ, jako kdybyste vzali normální kytaru pro praváka a bez jakýchkoli úprav ji jenom otočili a dali do rukou levákovi. Tím také King ohýbal struny jinak, jiným směrem než ostatní kytaristé (viz níže).

 

Ve svých sólech se zbavil veškerých ozdob a šel na samé jádro blues, což se celé generace jeho následovníků snažily z jeho nahrávek pochytit. Za všechny uveďme aspoň slova Garyho Moorea, který si s Albertem Kingem zahrál při realizaci svého alba Still Got the Blues: „Tenkrát mi ohromně pomohl. Nahrávali jsme Oh, Pretty Woman a já měl takové ty stavy jako – tak to je on, pane jo – ale on mi nedal šanci, abych se v nich nějak vrtal. Poslechl si moje sólo, prohlásil, že moc pospíchám a je tam hodně not. A tehdy jsem znovu pochopil, jak je těžké hrát pomalu s minimem tónů a s pochopením celé podstaty sóla. King byl v tomhle nenapodobitelný. A když už jsem nevěděl, jak dál, tak mi řekl: Hele, teď teda zavoláme nějakýho machra, kterej to zahraje napoprvé. Jaký máš telefonní číslo domů?“

 

Albert King se narodil 23. dubna 1923 (v řadě encyklopediích můžeme nalézt až šest vzájemně se lišících údajů) v Indianole ve státě Mississippi. Své občanské jméno Nelson si změnil na King v raných padesátých letech. Jako řada dalších jemu podobných začínajících hudebníků venkovského Jihu předválečné éry, také Albert se učil hrát sám. Jako dítě začínal drnkat na „diddley–bow“, drát natažený na prknu (či na vratech stodoly) mezi dvěma hřebíky, kde se tón vyluzoval láhví (něco jako bottleneck na jedné struně). Postupně si postavil vlastní kytaru, nebo spíše něco, co kytaru připomínalo. Základem se stala krabice na doutníky. První opravdovou kytaru získal až v roce 1942 za jeden dolar a pětadvacet centů. Teprve s tímto nástrojem, který otočil, se začal propracovávat ke svému později tak typickému výrazu.

 

První krůčky k „modrým“ tónům

 

V té době hrál s několika gospelovými soubory, z nichž v regionu nejvýznamnější byli asi The Harmony Kings. Ovšem tehdy se také dostal k nahrávkám Blind Lemona Jeffersona, Lonnieho Johnsona a několika dalších bluesmanů a to rozhodlo, že se začal věnovat pouze a jenom blues. Zejména Jeffersonův styl hry a pletivo jeho sól Alberta Kinga silně fascinovaly. Dalším, kdo poté také ovlivnil jeho hru, byl T–Bone Walker. I když King občas hrál s místními kapelami, raději celé měsíce cvičil doma podle nahrávek svých idolů a snažil se jim přiblížit výrazem a zvukem.

 

Roku 1950 se potkal s MC Reederem, který vlastnil několik nočních klubů v Osceole v Arkansasu a nabídl Kingovi, že by tam mohl vystupovat. Ten dlouho neváhal a rovnou se do Osceoly přestěhoval. Jako člen klubové kapely The In The Groove Boys začal vystupovat v legendárním T–99 Clubu. Co bylo pro jeho budoucí kariéru také rozhodující, v klubech koncertovala řada bluesových umělců, kteří Alberta často zvali na pódium k sessionům. Při těchto společných setkání se neprezentoval jenom na kytaru, ale hrál i dechy, bicí, často zpíval, prostě zcela podle toho, co vystupující umělec potřeboval. Důležité ale bylo, že díky svému nasazení a dravé hře na kytaru se stával v oblasti proslulým a The In The Groove Boys tak mohli objíždět stále širší a širší okruh klubových pódií.

 

Roku 1953 se King přestěhoval do Gary v Indianě, kde se připojil k doprovodné kapele Jimmyho Reeda. Sice zde působil jako bubeník, ale zase to bylo jeho první opravdové angažmá, které mu dovolilo, aby opustil svá předchozí zaměstnání řidiče nákladního auta a buldozeru. Jako člen Reedovy skupiny poznal profesionální svět hudby a připravil se tak na rozjezd vlastní kariéry, který na sebe nedal dlouho čekat. Ještě tentýž rok podepsal jako sólový umělec smlouvu se společností Parrot Records v Chicagu, pro kterou natočil Be on Your Merry Way. King je zde sice výraznější coby zpěvák, ale kytarový part také není bez zajímavosti – už zde se v náznacích dá vytušit jeho perkusivní styl tvorby tónu.

 

Na startovní čáře

 

Nahrávky pro Parrot neměly žádný velký dopad, a tak se Albert King začátkem roku 1954 znovu vrátil do Osceoly k The In The Groove Boys a zůstal s nimi další dva roky. Poté se roku 1956 vydal do St. Louis, kde začal vystupovat na místní dost vybrané a konkurenčně náročné klubové scéně. Brzy se stal hlavním tahounem několika místních kapel a klubů. A právě tehdy začal vytvářet svou image, ke které rozhodně patřila i jeho záliba v Gibsonech Flying V, které začal pojmenovávat Lucy.

 

Během dvou let se z něj stala výrazná známá osobnost. Mohl tak v létě 1959 přistoupit k podepsání smlouvy s novou ambiciózní firmou Bobbin Records. Kingovy nahrávky se v oblasti St. Louis staly velmi populární, celostátním hitem se pak stala Don’t Throw Your Love on Me So Strong, která se v roce 1961 dostala až na čtrnáctou pozici rhythmandbluesových anket. Sice ještě nešlo o průlom v pravém slova smyslu, ale spojení Kingovy kytary s klavírním doprovodem a malou dechovou sekcí bylo natolik precizní a slibné, že roku 1963 King Records vykoupila od Bobbin práva na první Kingovo LP. To ovšem nijak zvlášť nezabodovalo. Totéž lze říci i o nahrávkách, které Bobbin Records prodali proslulé společnosti Chess.

 

Roku 1962 tedy King odstoupil od Bobbin a začal nahrávat pro King Records. Roku 1963 natočil také čtyři skladby pro Coun-Tree, místní nezávislou společnost v St. Louis, kterou založil a využíval ke svým nahrávkám jazzový zpěvák Leo Gooden. Ten nelibě nesl Kingovu stále rostoucí popularitu a nakonec ho ze společnosti vyštípal. Což, jak se ukázalo, bylo pro Kinga jenom dobře.

 

Spolupráce s Booker T. & The MG’s

 

Klíčovým okamžikem jeho kariéry se stal rok 1966, kdy podepsal smlouvu se Stax, rhythmandbluesově orientovanou společností, která získala kredit se jmény Otise Reddinga, Sama & Dava, Carly Thomas a dalšími. Většinu svých nahrávek zde pak realizoval s doprovodnou sekcí Booker T. & The MG’s, což bylo sdružení, které se výrazně podílelo na charakteristice soulu středních šedesátých let. Díky preciznímu doprovodu se King mohl více věnovat kytaře a pozvednout tak své frázování a sólové běhy na vyšší úroveň. Právě u Stax vznikly tolik proslulé licky, které se staly vděčnou studijní látkou pro generace dalších kytaristů.

 

Cesta vzhůru

 

Tehdy bylo zvykem vydávání singlů (pozn. aut.: věčná škoda, že tomu tak dnes už není) a ty Kingovy si nevedly nijak špatně. Naopak. Laundromat Blues, Crosscut Saw, Oh, Pretty Woman, The Hunter a Born under a Bad Sign se umisťovaly v Top 50 a v Top 40, a když roku 1967 vyšlo LP Born under a Bad Sign, které obsahovalo hlavně tyto singly a několik nových věcí, tak už se dalo mluvit o výrazném úspěchu. Na desce najdeme i další bluesrockové standardy, jako Personal Manager, Kansas City, As the Years, The Very Thought of You a další. Vedle Kinga nalezneme na desce (či vlastně částečné kompilaci ze singlů) výrazný vklad Stevea Croppera (g), Isaaca Hayese (piano), Bookera T. Jonese (piano) a dalších.

 

Kingův styl oslovil spoustu muzikantů, kteří přebíráním jeho věcí zpětně uváděli ve známost jeho jméno i v dalších kruzích. Albert King tak začal hrát i pro rockové obecenstvo, zvlášť když si ho na pódium (nejvíce ve Fillmore) zvaly takové osobnosti jako Jimi Hendrix, John Mayall a Eric Clapton.
Roku 1969 vydal své první, plně studiové album Years Gone Bye, které obsahovalo věc Kingem napolo převzatou od Elmorea Jamese The Sky Is Crying. Po jeho úspěchu na sebe další desky nenechaly dlouho čekat. Pod značkou Stax vyšly například Live Wire/Blues Power a I’ll Play the Blues for You, včetně hodně ceněné spolupráce se Stevem Cropperem a tribute alba k poctě Elvise Presleyho. King dokonce realizoval společné vystoupení se symfonickým orchestrem St. Louis, ale společnost pak zkrachovala a King začal nahrávat pro nejrůznější značky.

 

Ústup ze slávy...

 

Některá vydavatelství (zejména Utopia, pobočka RCA Records) začala Kinga nutit ke komerčnějšímu přístupu. Přesto ani na jedné z desek ze sedmdesátých let nechybí jeho osobitý feeling. Alba se ale setkávala s dosti nejednoznačnou odezvou. King na celou situaci reagoval hodně podrážděně, během osmdesátých let dokonce několikrát prohlásil, že s hraním končí. Přesto nešlo o nic vážnějšího.

 

Ke svému bluesovému feelingu se pak pokusil vrátit na nahrávkách pro společnosti Tomato Records a Fantasy Records, a hlavně stále a neúnavně koncertoval. Přesto, zejména na základě soulově orientovaných desek ze sedmdesátých let, jeho význam výrazně klesal. I když mělo jeho jméno pro úspěch prvních desek určitý zvuk, rozhodně se to nedalo srovnat s celosvětovou a stálou proslulostí B. B. Kinga.

 

... a pomalý návrat

 

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se jeho jméno začalo opět ozývat, hlavně díky nadšeným přívržencům jeho tvorby, světově proslulým kytarovým osobnostem, z nichž zejména Gary Moore a Stevie Ray Vaughan zařazovali jeho hity do svých playlistů a na svá alba.

 

Albert King neúnavně hrál vlastně až do poslední chvíle. Dne 19. prosince 1992 měl ještě koncert, ale za dva dny nato, 21. 12. 1992, tento velikán bluesové elektrické kytary zemřel na infarkt. S ním tak odešla výrazná osobnost, která do blues vnesla prvky funky (zejména v doprovodu), syrového minimalismu (v sólech) a soulu a která svým nasazením a dravostí dokázala vedle jednoznačně bluesových fanoušků oslovit i široké spektrum rockového publika. Dodnes se jeho skladby přebírají a často je nalézáme na různých samplerech (včetně různých jamů, jako je například čítankově dokonalá CD-učebnice Mega Blues Jam!).

 

Gramofonové firmy čas od času vydávají kompilace, které, až na raná profilová alba, zájemcům doporučuji spíše než jeho řadové desky. Pokusme se na chvilku zastavit u jeho hry. Syrovost projevu s určitým těžko identifikovatelným osobním přístupem některé kritiky pohnula k tomu, že jeho styl přirovnali k pokrmu, kde je pořádný kus masa a brambory, vše ale jemně okořeněno. Domnívám se, že je to velmi přesné označení. Pravděpodobně každý kytarista, který se dostal k blues, zavadil o nějaký jeho lick. Pokud si jeho styl klasicky rozebereme jako jednotu not, doprovodu, dynamiky, frázování a tónu, tak základ Kingovy hry musíme vidět už ve faktu, že se rozhodně neučil stupnice, nedřel do úmoru různé technické finesy, ale poslouchal nahrávky, pokoušel se do nich „trefit“.

 

Důležité pro jeho výraz se stalo i to, že si přezpívával jednotlivá sóla. Ano, nejprve si sólo zazpíval, a teprve potom se pokoušel zahrát totéž na kytaře. A to jak věci, které odposlouchával, tak i vlastní nápady. Podobný přístup můžeme vysledovat například u Erika Claptona, který v jednom období prohlašoval, že jeho sóla se řídí podle linky zpěvu. Totéž prohlásil třeba i Brian May, který ještě dodal, že se tím tak osvobozuje od navyklých, naučených běhů...

 

Při analýze Kingových sól si člověk uvědomí, jak moc toho dokázal sdělit s minimem tónů. Uvedený notový příklad je toho důkazem. U řady ukázek z jeho tvorby je nutné si pak uvědomit, že nelze absolutně přesně zapsat jeho frázování, notový zápis by se tím značně znepřehlednil. Je také důležité nezapomenout na fakt, že každý delší tón jím byl zpracován do poměrně širokého rytmického vibrata. U frázování pak zaujme jeho zvyk nechávat tóny nepatrně přeznívat přes dobu.

 

Co se týče ohýbání tónů, tak pro Kinga bylo typické bend-on o dva celé tóny, kdy vytažený tón často stahoval zpět, třeba jen o jeden tón a pak se opět vracel na původní vytažený. Dalo by se to přirovnat k bottleneck/slide stylu hry. Při bend-on King často ohýbal dvě struny najednou, což v některých případech vytvářelo ohromující disonantní hradbu zvuku.

 

Kytary

 

Albert byl po celou dobu své kariéry ve znamení Gibsonů Flying V, kterých měl několik. Většina z nich nesla jeho jméno na hmatníku místo vykládání. Všechny se samozřejmě jmenovaly Lucy, ale jeho signální kytarou přelomu osmdesátých a devadesátých let byl jistě Custom Flying V, který mu postavil nashvillský kytarář Tom Holmes: „Je stavěn stejně jako les paul,“ říká Holmes. „Má klenuté víko, vrchní deska je javorová a tělo i krk má z mahagonu. Při výrobě jsem si půjčil Gibsona Flyinga V od Ricka Nielsena z Cheap Trick, abych si přesně ověřil jednotlivé rozměry včetně spojení krku a těla.“ Holmes, který postavil pro Billyho Gibbonse přes pětadvacet kytar (!) a pro Bo Diddleyho stavěl jeho hranaté i jinak tvarované nástroje, vyráběl původně tuto kytaru na objednávku Billyho Gibbonse, který ji roku 1988 věnoval Kingovi jako dárek k jeho 65. narozeninám. Albert ji samozřejmě také pojmenoval Lucy (je to napsáno na hlavě) a pro její výjimečné zvukové vlastnosti se na sklonku jeho života stala nástrojem číslo jedna. V prosinci roku 1992, osm dnů před svou nenadálou smrtí, ji věnoval bratrovi „Sousin“ Lee Kingovi: „Hráli jsme v Los Angeles a po vystoupení jsme sešli do šatny,“ vzpomíná Lee. „Albert mi říkal, že se necítí moc dobře a že asi bude muset na nějaký čas do nemocnice, odpočinout si od toho frmolu. Vzal tuhle kytaru a podal mi ji se slovy, abych si ji vzal a hrál na ni. Byl jsem otřesen, objal jsem ho, ale on se odvrátil, protože nebyl na takové projevy zvyklý. Potom ho sál vyvolal zpátky na jeviště k přídavku, on vzal tuhle svou Lucy a dal mi ji na pódiu přede všemi. Znovu. Ani nevím, jak jsem mu poděkoval, a on mi jen řekl: ,Pokračuj v blues.’ A to je to, co dělám.“ Takže můžeme tuto kytaru slyšet na King Brothers’ Turning up the Heat (Hard Attack Record).

 

Albert King nehrál trsátkem. Hrál prsty, a to tak, že vedle běžné tvorby tónu hrál perkusivně. Osvojil si totiž to, že struny spíše podebíral, takže je nevychyloval normálně ze strany na stranu, ale v podstatě je pouštěl z výšky.

 

I při tomto způsobu hraní používal Albert sady strun o síle .009. Pokud hrál na přeladěný potah, tak většinou šlo o ladění C1, H, e, fis, h, e1, někdy v jeho skladbách najdeme i Cchar1, F, C, f, a, d.

 

Aparáty

 

Své kytary zapojoval do Acoustic 270, výkonného tranzistorového aparátu s bednou se dvěma 15” reproduktory. Pokud si za svou kariéru vyzkoušel řadu dalších zařízení, vracel se vždy po nějaké době ke svému „dvojčeti“, jak familiárně nazýval svou sestavu: „Nechtěl jsem řešit nový zvuk. A taky proč? Začít používat novej aparát s tím, že si tam budu hrát s nastavením, abych se přiblížil k něčemu, co už mám a na co jsem zvyklej?“ Od sedmdesátých let si vedle Acoustica stavěl kombo Roland JC–120 Jazz Chorus, další tranzistorovou záležitost, na kterou také nedal dopustit: „Úžasná síla a přitom čistota tónu.“

 

Efekty

 

Zde je nutné zmínit tu skutečnost, že King se nijak nebránil dokreslit svůj signál při práci ve studiu. Na pódiu si pak nejvíce zvykl na MXR Phase 90, několik let také používal Roland JC–120.

 

Diskografie

 

1. Albert King sólově

1.1 Základní, profilová alba


Pozn. č. 1: Do této kategorie řadíme i taková alba, která vznikla sice jeho spoluprací s dalšími umělci, ale jde o takový vklad jeho osobnosti, že i přes účast hosta jde jednoznačně o Kingovu desku, která je obecně řazena do jeho základního katalogu. Jednoduše řečeno, nebýt jeho přínosu, předmětná alba by nikdy nevznikla.

 

Pozn. č. 2: Pro velký počet různých vydavatelských počinů se zaměříme pouze na signální alba, a to i včetně live desek. Celkový počet by totiž přesáhl číslo 50 (zejména díky titulům u labelu Stax).

 

Pozn. č. 3: Do této skupiny alba zařadíme i ty vybrané desky, které vznikly v podstatě jako kompilace ze starších nahrávek, několika singlů a přidáním bonusů či live záznamů a naopak. I tato námi vybraná alba jsou z pohledu historického i z hlediska jeho fanoušků všeobecně považována za základní, profilové tituly.

 

The Big Blues (1962, King Records)
Born under a Bad Sign (1967, 1993, 1998, důležitý průlom k bílému publiku, Stax, Atlantic, Mobile Fidelity, Sundazed)
Live Wire/Blues Power (1969, live s Erikem Claptonem ve Fillmore roku 1968, nabízí se zde srovnání s Wednesday Night in San Francisco a Thursday Night in San Francisco – odlišné noci, stejný rok, stejné nasazení, stejná kvalita, Fantasy, Stax)
Years Gone By (1969, včetně kolekce singlů, později vydáno na CD s několika bonusy, Fantasy, Stax)
King Does The King’s Things (1970, Stax)
Lovejoy (1971, Stax)
I’ll Play the Blues for You (1972, 1992, s Johnem Lee Hookerem, Stax, Tomato)
I Wanna Get Funky (1974, Stax)
Live at Montreaux, Blues at Sunrise (1974, live z roku 1973, pod názvem Blues at Sunrise vyšla i jedna kompilace u Blues Encore, Stax)
Albert King Live (1975, live, Tomato, Utopia, Charly, Bluesmaster)
The Pinch (1976, Stax)
Albert (1976, Tomato, Utopia)
Truckload of Lovin’ (1976, Tomato, Utopia, Charly)
Great King Albert (1977, Tomato, Rhino, Charly)
New Orleans Heat (1978, Tomato, Charly, Rhino)
In San Francisco – Crosscut Saw (1983, live, Fantasy, Stax)
I’m in a Phone Booth, Baby (1984, Stax)
Blues at Sunset (1988, live záznam z koncertů z období 1972 a 1973, Stax)
Wednesday Night in San Francisco (1990, live z roku 1968, Stax)
Thursday Night in San Francisco (1990, live z roku 1968, Stax)
Live at Montreaux (1990, live z roku 1977, Tomato, Bluesmaster)
Let’s Have a Natural Ball (1990, Munich)
Chicago 1978 (1994, live, Charly)
Live in Memory Lane (1995, Monad)
Rainin’ in California (1998, Wolf)
Live in Canada (1999, live, Charly)
Blues from the Road (2003, Fuel 2000)

 

Kompilace

 

Pozn. č. 1: Pouze nejvýraznější, námi doporučené tituly. Celkový počet by přesáhl číslo 70, zvláště pak z hlediska zařazení dlouhé řady nejrůznějších tematicky zaměřených výběrů vzhledem k vydavatelství, stylu a období a obsahujících tak více představitelů . Můžeme zde tak kupříkladu jmenovat Blues Master Sampler, 1994, Rhino, Chess Blues, Vol. 1: 194 –1952, 1992, Chess, All-Time Classic, 1991, Stax a další.

 

Pozn. č. 2: Bez tzv. souhrnných vydání

 

Travelin’ to California (1967, Stax , Polydor)
King of the Blues Guitar (1969, vynikající sbírka jeho nejlepších nahrávek pro Stax, WEA, Atlantic)
Door to Door (1969, 1990, 8 skladeb z roku 1961 + 4 další s Otisem Rushem, Chess, MCA)
The Lost Session (1971, 1986, Stax)
Laundromat Blues (1984, vynikající kompilace, Edsel)
I’ll Play the Blues For You (1988, další výborná kompilace, Stax, Fantasy)
Red House (1991, Essential)
Big Blues (1992, skvělý výběr z nahrávek pozdních padesátých a raných šedesátých let. Koch International)
Ultimate Collection (1993, 2CD výborná kompilace, zahrnující signální skladby z období let 1954 až 1984, nezahrnuje ovšem nahrávky u Bobbin Records, Rhino)
The Blues Don’t Change (1993, kompilace činnosti z období let 1973 až 1974, Ace)
Tomato Years (1994, Tomato)
Live in Canada (1995, Charly)
The Very Best of Albert King (1999, 2007 Rhino, Universal)
The Complete King (2004, včetně nahrávek u Bobbin Records, Snapper Music Group)
Best of Trucker Blues (2004, Blues Forever)
The Heat of the Blues (2007, Music Avenue)

Video + DVD


Live in Sweden (2004, Image)
Guitar Signature Licks (2004, instruktážní video, Hal Leonard)

Hostování, spolupráce, účasti na projektech
Pozn.: Pouze výběr, celkový počet by přesáhl číslo 230!

Výrazné záležitosti


Pozn.: Neuvádíme zde jeho časté sessiony s Johnem Mayallem, Eddiem Floydem, Bookerem T & the MG’s, Steviem Ray Vaughanem, Jimmym Reedem, Williem Dixonem, Elmorem Jamesem, Johnnym Winterem a dalšími. Mnohdy jde pouze o demo snímky, občas se tyto nahrávky objeví jako rarity na tematicky zaměřených kompilacích.

– se Stevem Cropperem: Jammed Together with Steve Cropper and „Pops“ Staples (1969)
– s Otisem Rushem: Door to Door (1970)
– s Garym Moorem: Still Got the Blues (1990)

 

Další záležitosti


Do této kategorie bychom mohli zařadit i jeho vklad na deskách Jimmyho Reeda, kde hraje na bicí (např. I’m Jimmy Reed), u Oscara Petersona natáčel i baskytaru, na nahrávkách Arnetta Cobba hraje na trombón atd.

 

Psáno pro: časopis Muzikus 2008/12

 

Albert King - noty, akordy, texty písní, taby

noty na klavír, noty na zpěv, akordy na kytaru, akordy na ukulele, noty na ukulele, noty na akordeon, noty tahací harmoniku, noty na altsaxofon, noty na banjo, noty na baskytaru, noty na Bb nástroje, noty na C nástroje, noty na Eb nástroje, noty na bicí nástroje, noty na cello, noty na čtyřruční klavír, noty na foukací harmoniku, noty na harfu, noty na harmoniku, noty na housle, noty na keyboard, noty na klarinet, noty na kytaru, noty na lesní roh, noty na pozoun, noty trombón, noty na příčnou flétnu, noty na saxofon, noty na tenorsaxofon, noty na trubku, noty na varhany, noty na violu, noty na zobcovou flétnu, taby na banjo, taby na baskytaru, taby na kytaru, texty písní, noty na dobro, noty havajskou kytaru, noty na steel kytaru, noty na mandolínu, noty na kontrabas, taby na dobro, taby havajskou kytaru, taby na steel kytaru, taby na mandolínu, škola hry na kytaru, škola hry na klavír, škola hry na zobcovou flétnu, škola hry na příčnou flétnu, škola hry na fagot, škola hry na mandolínu, škola hry na banjo, škola hry na baskytaru, škola hry na saxofon, škola hry na ukulele, škola hry na pozoun, škola hry na bicí nástroje, noty na dudy, škola hry na dudy

song
Albert King Angel Of Mercy akordy noty tab text,
Albert King Blues Power akordy noty tab text,
Albert King Born Under A Bad Sign akordy noty tab text,
Albert King Crosscut Saw akordy noty tab text,
Albert King I Wanna Get Funky akordy noty tab text,
Albert King I'll Play The Blues For You: 1974 akordy noty tab text,
Albert King Laundromat Blues akordy noty tab text,
Albert King Oh, Pretty Woman akordy noty tab text,