Rock  *  Pop  *  Folk  *  Country  *  Jazz  *  Blues  *  Bluegrass  *  Metal  *  Vážná hudba

Filtry

nástroje

Příčná flétna (Z Wikipedie, otevřené encyklopedie)
 

Příčná flétna je dechový dřevěný nástroj (ačkoli se dnes příčné flétny vyrábějí téměř výhradně z kovu, její stavba a zvukové vlastnosti ji stále řadí k dřevěným dechovým nástrojům). Je tradičně zastoupena ve všech symfonických, dechových i komorních orchestrech, velké využití má i komorní hudbě, v menší míře se používá i v jazzu.

 

Stavba a funkce

 

Moderní příčná flétna se skládá ze tří částí:

 

* Hlavice je u moderních fléten rovná, u altových, tenorových nebo basových fléten může být zahnutá. V horní třetině se nachází retný otvor, na kterém je navařen náustek sloužící k podepření dolního rtu. Mírným povytahováním hlavice se ladí celá flétna.
* Střední díl: nacházejí se na něm klapky, které mohou být buď uzavřené nebo otevřené. V případě otevřených klapek se uzavírají dírky pomocí prstů, zatímco v případě uzavřených klapek se dírky uzavírají pomocí klapek. Hra na nástroj s otevřenými klapkami je sice složitější, ale flétnista lépe cítí rychlost proudícího vzduchu a otevřené klapky také umožňují řadu zvukových efektů jako např. glissando nebo hraní mikrointervalů.
* Spodní díl: nejnižší tón flétny může být buď c¹ nebo h, v závislosti na typu spodního dílu. Mimo širšího tónového rozsahu a lepších zvukových vlastností je výhodou H fléten také fakt, že se na ně díky pomocnému hmatu dá snáze zahrát tón c4 (za pomocí tzv. Gizmo klapky, která se dá namontovat jen na H flétny).

 

Původní Böhmova flétna měla otevřenou klapku gis, postupně se ale začala prosazovat uzavřená. To ale působilo obtíže při hraní tónu e³, a tak se vyvinula tzv. E mechanika, která tento problém odstraňuje. S touto mechanikou se vyrábí většina dnešních fléten.


Fyzika

 

Proud vzduchu z úst je namířen na hranu, která ho rozděluje (ostrá hrana nebo ret). Při tom vznikají vzduchové víry a tzv. Strouhalovy třecí tóny, podobné například zvukům rychle se pohybujícího biče nebo při pohybu telefonních drátů ve větru. Jeden proud vzduchu je vždy odváděn ven a druhý dovnitř nástroje, kde se zesiluje, přičemž flétna slouží jako rezonátor. Příčná flétna dovoluje modulaci tónu pomocí rtu hráče, svojí roli také hraje úhel vdechování.


Materiál
 

Příčné flétny se po staletí vyráběly ze dřeva, první zlatou flétnu zkonstruoval v roce 1869 Louis Lot. Nejkvalitnější flétny se dnes vyrábí ze zlata nebo stříbra, obvyklejší materiály jsou niklová mosaz nebo speciální druhy ocelí (často navíc postříbřené). Flétny mohou být zhotovené také z poněkud exotičtějších materiálů jako zinek, mosaz, titan a podobně, nejlevnější modely pro začátečníky se mohou vyrábět z hliníku. Soubory zabývající se poučenou interpretací staré hudby používají ke hře staré, nebo častěji kopie starých nástrojů.


Typy fléten

 

* Pikola: laděná in C (výjimečně také v Des) vznikla na konci 18. století. Je dvoudílná a zní o oktávu výše než příčná flétna.
* Altová flétna: laděná in G, zní o kvartu níže než příčná flétna
* Basová flétna: laděná in C, zní o oktávu níže než příčná flétna, stejně jako altová flétna se používá jen velmi málo

 

Historie

 

Příčné flétny jsou asijského původu a v Evropě se poprvé objevily ve 12. století. Předchůdcem příčné flétny je příčná píšťala (též švýcarská nebo polní), která se vyráběla ze zimostrázového dřeva a měla krátkou válcovitou trubici. V 16. století se zvětšila její mensura, v 17. a 18. století se stala vícedílným nástrojem s opačným kónickým vrtáním (zužování od retného otvoru ke konci) a stala se součástí orchestrů (v této době už lze hovořit o přímém předchůdci příčné flétny).

 

Revoluci ve stavbě příčné flétny i ostatních dřevných nástrojů provedl v roce 1832 Theobald Böhm, když vyvrtal dírky nikoli podle dosažitelnosti prsty, ale podle akustických měřítek, a pak je opatřil klapkami. V roce 1847 navíc nahradil kónickou trubici válcovitou, čímž se zlepšila intonace, ale poněkud se změnily tónové vlastnosti flétny.


Vybraná díla pro příčnou flétnu
 

* Antonio Vivaldi: Flétnové koncerty op. 10
* Georg Philipp Telemann: Koncert e moll pro zobcovou a příčnou flétnu a orchestr
* Georg Philipp Telemann: Koncert D dur pro příčnou flétnu a orchestr
* Georg Philipp Telemann: Suita e moll pro 2 příčné flétny, 2 housle a orchestr (Tafelmusik)
* Johann Sebastian Bach: Orchestrální suita č. 2 h moll, BWV 1067
* Johann Sebastian Bach: Flétnové sonáty, BWV 1030-1035
* Georg Friedrich Händel: Sonáty pro flétnu a basso continuo
* Johann Sebastian Bach: Partita pro sólovou flétnu a moll, BWV 1013
* Carl Philipp Emanuel Bach: Sonata a moll pro sólovou flétnu
* Carl Stamitz: Koncert G dur pro příčnou flétnu a orchestr, op. 29
* Wolfgang Amadeus Mozart: Flétnový koncert G dur, KV 313
* Wolfgang Amadeus Mozart: Flétnový koncert D dur, KV 314
* Wolfgang Amadeus Mozart: Koncert pro flétnu a harfu C dur, KV 299
* Ludwig van Beethoven: Trio pro klavír, flétnu a fagot G dur
* Claude Debussy: Syrinx pro sólovou flétnu
* Camille Saint-Saëns: Karneval zvířat, část Ptáci
* Carl Nielsen: Flétnový koncert
* Vilém Blodek: Koncert D dur pro flétnu a orchestr
* Jaques Ibert: Koncert pro flétnu a orchestr
* Francis Poulenc: Sonáta pro flétnu a klavír
* Sergej Prokofjev: Sonáta D dur pro flétnu a klavír
* Paul Hindemith: Sonáta pro flétnu a klavír
 

Zobcová flétna (Z Wikipedie, otevřené encyklopedie)

 

Zobcová flétna je dechový nástroj patřící do kategorie dřevěných dechových nástrojů. Bývá vyrobena ze dřeva nebo plastu, kvalitnější nástroje zpravidla z tvrdých dřev domácích i exotických (javor, hruška, palisandr, eben).

 

Historie a popis

 

Zobcová flétna pochází z lidové píšťaly a má obdobnou konstrukci, způsobem tvoření tónu se podobá píšťalám varhan; příbuzným nástrojem je rovněž okarína. Hráč fouká do náustku, kterým je vzduch přiváděn na hranu, o kterou se rozráží a rozvibrovává vzduchový sloupec v nástroji. Otvory navrtané v trubici se zakrývají nebo odkrývají hráčovými prsty, u větších nástrojů pomocí klapek, čímž se reguluje výška tónu; zásadní úlohu má otvor ovládaný palcem levé ruky umístěný na zadní straně nástroje, kterým se ovládá přefukování do horních rejstříků. Vzhledem k typu vrtání přefukuje do oktávy, zvuk je poměrně chudý na vyšší harmonické tóny. Na rozdíl od mnohých jiných dechových nástrojů (a naopak podobně jako např. u krumhornu) nemá hráč bezprostředně pod kontrolou samotný zdroj tónu, takže jeho kvalitu může ovlivnit jen nepřímo (např. artikulací a kontrolou dechu); čistá a krásná hra vyžaduje značné zkušenosti a kvalitní nástroj.

 

Zobcové flétny jsou laděny většinou v C nebo v F, historické nástroje bývají laděné i v jiných tóninách (nejčastěji G, D, A). Skutečně kvalitní hra na zobcovou flétnu je stejně náročná jako na jakýkoliv jiný hudební nástroj. Zobcová flétna má menší dynamické rozpětí než jiné hudební nástroje, hráč jej musí znát a počítat s tím, že pracuje s daleko jemnějšími dynamickými rozdíly; dynamika tónu zároveň ovlivňuje jeho výšku, což lze překonat speciálními prstoklady a vhodným užitím vibrata.

 

Zejména kvůli dynamickému rozpětí (a zčásti i pro neprůrazný zvuk) se zobcová flétna v období klasicismu vytratila z koncertní praxe, protože nebyla schopná se zvukově prosadit (ve stále větších a větších orchestrech) proti ostatním nástrojům, které v té době prodělávaly bouřlivý technologický rozvoj (příčná flétna, klarinet, žestě), a přestalo se pro ni psát, ačkoli ještě v období baroka byla běžně užívaným nástrojem. V období romantismu nebyla v koncertní praxi užívána vůbec a teprve na počátku 20. století byla znovuobjevena, nejprve jako historická kuriozita a didaktická pomůcka, později se stala plnohodnotným nástrojem jednak v oblasti autentické interpretace staré hudby, kterou si bez zobcových fléten lze těžko představit, jednak v oblasti soudobé vážné hudby, která umí využít i mnoho alternativních technik hry, v nichž je zobcová flétna velmi tvárná. V současné době se hra na zobcovou flétnu učí i na konzervatořích. Mezi špičkové ansámbly zobcových fléten patří například Flanders Recorder Quartet nebo Amsterdam Loeki Stardust Quartet.

 

Rodina zobcových fléten je poměrně rozsáhlá, vzhledem k menšímu rozsahu jednotlivých nástrojů početnější než u jiných dechů:

 

* garklein flétna – rozsah c3 až g51
* sopraninová flétna – rozsah f2 až c5 (notuje se v oktávovém houslovém klíči, resp. o oktávu níže než zní)
* sopránová flétna – rozsah c2 až g4 (notuje se v oktávovém houslovém klíči, resp. o oktávu níže než zní)
* altová flétna – rozsah f1 až c4 (notuje se v houslovém klíči jak zní, někdy o oktávu níže)
* tenorová flétna – rozsah c1 až g3 (notuje se v houslovém klíči jak zní)
* basová flétna – rozsah f až c3 (notuje se v oktávovém basovím klíči, resp. o oktávu níže než zní)
* velkobasová flétna – rozsah c až g2
* kontrabasová flétna – rozsah F až c2
* sub-kontrabasová flétna – rozsah C až g1
* sub-sub-kontrabasová flétna – rozsah F1 až c1

 

U hlubších fléten není terminologie zcela jednotná.

 

K sólové hře se užívá zejména flétna altová (většina barokního repertoáru), v menší míře pak sopránová, tenorová, sopraninová a basová, pro těchto pět nástrojů je také napsána většina komorní hudby (nejběžnější je kvarteto soprán-alt-tenor-bas). Hlubší flétny nacházejí uplatnění ve větších souborech, vzhledem k vysoké ceně a značným nárokům na techniku hry jsou poměrně vzácné. Garklein flétna má relativně menší rozsah a určité potíže s intonací, běžně se nepoužívá.

 

Kromě historického typu nástroje, který je vyhrazen pro autentickou interpretaci, se běžně užívají zobcové flétny s tzv. barokním (anglickým) prstokladem, které umožňují čistou hru ve všech tóninách (chromaticky); některé starší flétny mají tzv. německý systém, který vznikl ve snaze zjednodušit prstoklady, ovšem za cenu ztráty dobré intonace v odlehlejších tóninách. Německý systém se nyní neužívá a je považován za překonaný.

 

Užití zobcové flétny v hudbě


Renesanční a barokní hudba

 

Tzv. stará hudba je těžistěm repertoáru zobcové flétny jak ve hře souborové, tak sólové. Zejména v období baroka vzniklo mnoho virtuózních sólových i triových sonát a koncertů s doprovodem continua; v baroku se flétnou myslela zpravidla právě flétna zobcová, zatímco předchůdkyně flétny příčné, tzv. německá flétna (flûte d’allemagne), byla předepisována zvlášť. Mezi významné skladatele, kteří pro zobcovou flétnu psali, patří Johann Sebastian Bach, Georg Philipp Telemann, Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Benedetto Marcello, Paolo Benedetto Bellinzani, Francesco Barsanti, Johann Christian Schickhardt, Francesco Mancini, Johann Christoph Pepusch, Jean Baptiste L’oeillet, John Mathesson a další.


Soudobá hudba

 

V oblasti soudobé hudby je zobcová flétna plnohodnotným nástrojem, její menší dynamické rozpětí lze vyrovnat amplifikací. Většímu rozšíření soudobé tvorby pro zobcovou flétnu často brání spíše nedostatek hráčů s dostatečnými technickými schopnostmi. Mezi pokročilé techniky, které je zkušený hráč schopen provést, patří mj. glissanda (postupným a plynulým odkrýváním otvorů), štěpné tóny (přefouknutím standardních i speciálních prstokladů), mikrointervalová hra (dostupná je celá bichromatická stupnice a nespočet dalších mikrointervalů), hra con voce (zpívání při hře) a různé druhy vibrata (trylkem na některém z nezakrytých otvorů, dechem nebo kmitáním dlaní ruky těsně u labia během hry).

 

Krom toho lze ze zobcových flétnen vyloudit různé hvízdavé a cvrlikavé zvuky postupným zakrýváním labia, lze užívat extrémní artikulaci (sputato, frullato), přefukovat hlubší tóny do složitých vícezvuků připomínajících zvuk fujary atd. Speciálními prstoklady spojenými často se zakrytím konce flétny (zpravidla opřením o stehno či lýtko při hře v sedě) jsou dále dostupné i tóny nad obvyklý rozsah užívaný v klasickém repertoáru (tato technika se krom toho užívá i u problematického horního fis na flétnách v F ladění, jehož čistá intonace se bez této akrobacie zpravidla neobejde a které se vyskytuje spíše ve skladbách neurčených přímo pro zobcovou flétnu, neboť poučení skladatelé se mu vyhýbají). Mezi významné skladatele, kteří pro zobcovou flétnu psali, patří například Kazimierz Serocki, Luciano Berio, Louis Andriessen, Benjamin Britten, Paul Hindemith a další.


Flétna jako terapeutická pomůcka

 

Hra na zobcovou flétnu je používána i jako prostředek pro zlepšení dýchacích obtíží u dětí. S touto metodou přišel v 70. letech 20. století Václav Žilka, který vycházel z praxe amerického lékaře Meyera Markse. Při hraní se děti naučí lépe ovládat svůj dech, dochází k pročištění dýchacích cest a cvičí se kapacita plic. Hra na flétnu je proto často využívána ve školkách či školách.[1]

 

Flétna - noty, akordy, texty písní, taby

noty na klavír, noty na zpěv, akordy na kytaru, akordy na ukulele, noty na ukulele, noty na akordeon, noty tahací harmoniku, noty na altsaxofon, noty na banjo, noty na baskytaru, noty na Bb nástroje, noty na C nástroje, noty na Eb nástroje, noty na bicí nástroje, noty na cello, noty na čtyřruční klavír, noty na foukací harmoniku, noty na harfu, noty na harmoniku, noty na housle, noty na keyboard, noty na klarinet, noty na kytaru, noty na lesní roh, noty na pozoun, noty na trombón, noty na příčnou flétnu, noty na saxofon, noty na tenorsaxofon, noty na trubku, noty na varhany, noty na violu, noty na zobcovou flétnu, taby na banjo, taby na baskytaru, taby na kytaru, texty písní, noty na dobro, noty havajskou kytaru, noty na steel kytaru, noty na mandolínu, noty na kontrabas, taby na dobro, taby havajskou kytaru, taby na steel kytaru, taby na mandolínu, škola hry na kytaru, škola hry na klavír, škola hry na zobcovou flétnu, škola hry na příčnou flétnu, škola hry na fagot, škola hry na mandolínu, škola hry na banjo, škola hry na baskytaru, škola hry na saxofon, škola hry na ukulele, škola hry na pozoun, škola hry na bicí nástroje, noty na dudy, škola hry na dudy