Rock  *  Pop  *  Folk  *  Country  *  Jazz  *  Blues  *  Bluegrass  *  Metal  *  Vážná hudba

Filtry

nástroje

Housle (1)

Ladislav Vycpálek


www.nkp.cz

 

Připomenutí života a tvorby skladatele Ladislava Vycpálka u příležitosti 35. výročí jeho úmrtí, není a ani nemůže být jednoduchou záležitostí. Obvyklá hodnotící epiteta osobnosti jsou v jeho případě nedostatečná. Ladislav Vycpálek není jen významným představitelem české hudby 20. století, ba dokonce nebyl jen významným hudebním skladatelem … .

 

Ladislav Vycpálek se narodil v Praze 23. února 1882 v rodině s hudebním zázemím. Múzickou stránkou své osobnosti tíhnul přirozeně k umění, konkrétně k hudbě, kdežto svou exaktní psychickou dispozicí směřoval k vědeckému poznání. Obě dispozice se v celém jeho žití i konání vzácně doplňovaly.

 

Obdivuhodná je vyváženost Vycpálkova tvůrčího a myšlenkového založení. Vedle osobnosti umělce–skladatele se prosazuje i osobnost odborníka-vědce. Jedna s druhou se harmonicky ovlivňovaly a doplňovaly, navíc jedna výrazněji formovala druhou a naopak. Měly však jednoho společného jmenovatele – hudbu.

 

Tvorba – počátky a období zralosti

 

Zatímco se Vycpálek po ukončení univerzitního studia vpravoval do kvalifikace odborného knihovníka v tichém ústraní Klementina, studoval soukromě skladbu u Vítězslava Nováka, jednoho z nejvýznamnějších žáků Antonína Dvořáka. Již po prvních tvůrčích počinech, které představují písně na poezii symbolistů a dekadentů (Tichá usmíření), dále v jeho odkazu ojedinělý melodram (Dívka z Lochroyanu) na text W. Scotta a žánrově rovněž ojedinělý Smyčcový kvartet C dur (všechny tři kompozice napsal ještě před rokem 1910), bylo jasné, že na pole české hudební tvořivosti vstoupila výrazná tvůrčí idividualita. Uvedenou trojicí skladeb jakoby předpověděl, že své úsilí zasvětí především sféře žánrů vokálních a komorních. Jenže to podstatné teprve mělo přijít až po první světové válce.

 

Kantátou o posledních věcech člověka (1921), kantátou Blahoslavený ten člověk (1933), věnovanou T. G. Masarykovi a Českým requiem “Smrt a spasení” (1940) se Vycpálek postupně zařadil v první sled renomovaných tvůrců v oboru české monumentální vokálně-instrumentální kompozice 20. století s tím, že kantátu Blahoslavený ten člověk lze s největší pravděpodobností považovat za vrchol jeho celoživotní tvorby vůbec.

 

Komorní tvorba

 

Stylově charakteristickou a nadčasovou platnost má rovněž Vycpálkova svébytná tvorba komorní 20. a 30. let, zejména pro sólové smyčcové nástroje. Vycpálkovým komorním skladbám vévodí téměř hodinový kolos, Sonáta in D “Chvála houslí” pro housle, klavír a mezzosopránové sólo (1928), adekvátní protipól jeho kantátových monumentů.

 

Komorní hudba znamená cosi důvěrného a intimního. U Vycpálka navíc přímo vyvěrá z vlastní znalosti konkrétních nástrojů - byl nejen zdatným klavíristou, ale i houslistou a violistou. Hře v amatérském smyčcovém kvartetu, které ovšem dokázalo zvládnout i náročný repertoár, se věnoval plná tři desetiletí - od začátku století až do 30. let.

 

Knihovník

 

Pro Ladislava Vycpálka bylo určující studium filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně v oblasti bohemistiky a germanistiky. Taková aprobace tenkrát předurčovala ke dráze středoškolského profesora, ve Vycpálkově případě nejspíše mimo Prahu. A to Vycpálek nechtěl - bytostně toužil po důkladném studiu hudební kompozice, což bylo možné v podstatě jen v Praze. Existenční starosti pomohla vyřešit přátelská rada, aby se se svým vzděláním ucházel o místo v tehdejší Univerzitní, dnešní Národní knihovně. Sem také roku 1907 skutečně nastoupil.

 

Vycpálkovo celoživotně jediné zaměstnání v Univerzitní knihovně představuje zcela svébytnou kapitolu jeho života a snažení. Po skromných začátcích, kdy postupně absolvoval činnost ve všech odděleních tehdejší knihovny od výpůjční služby až po vazbu knih, zakotvil jako katalogizátor cizojazyčných knih v cizojazyčném oddělení. Mladého odborníka a hudebníka samozřejmě znepokojoval stav, v jakém se nacházely zejména hudebniny, tedy notový materiál, který se v knihovně hromadil bez dalšího potřebného zpracování.

 

Vycpálkovo cílevědomé úsilí o nápravu posléze přineslo výsledky - bezprostředně po vzniku nové Československé republiky za pomoci přátel (skladatele Boleslava Vomáčky jako referenta na ministerstvu a Jaromíra Boreckého jako ředitele knihovny, jinak též hudebního publicisty a kritika) prosadil ustavení samostatného hudebního oddělení (1923). Vycpálek pak postupně třídí, popisuje, katalogizuje a dále zpracovává všechny dosud nedotčené hudebniny v knihovně, vymáhá od nakladatelů jejich dostupnou produkci, nehledě na jejich žánrovou různorodost a hodnotu. “Jasnozřivě viděl poslání svého oddělení v zachycení veškeré hudební produkce, aby tak bylo možno dokreslit celý obraz hudební kultury doby”, říká Vycpálkova spolupracovnice a pokračovatelka Marie Svobodová. Soustřeďuje se též na získávání starších rukopisných i tištěných notových materiálů, včetně vysloveně vzácných a unikátních exemplářů, dále korespondence, fotografického materiálu s podpisy a rozličného listinného materiálu. Členění fondu a základní koncepce soustavy katalogů v hudebním oddělení ostatně platí dodnes.

 

Vycpálkovy bohaté zkušenosti na poli hudební dokumentace vyústily ve formulaci normy základní katalogizace hudebnin. Ladislav Vycpálek vedl hudební oddělení od jeho založení na počátku 20. let minulého století až do roku 1942, kdy v den svých 60. narozenin odešel definitivně do výslužby. Bilance tohoto nepřetržitého pětatřicetiletého úsilí by sama o sobě stačila a mohla být dostatečným důvodem vysokého ocenění jeho obětavé služby české hudbě.

 

Umělecká beseda

 

Charakteristiky osobnosti Ladislava Vycpálka obvykle zmiňují jeho nápadnou uzavřenost až plachost. To nikterak nebránilo, aby byl činný veřejně, navíc ve významných funkcích. Navenek i pro něj samotného mělo v tomto ohledu prioritu působení v Umělecké besedě, významném spolku, v němž se počínaje rokem 1863 scházeli přední představitelé kulturního života hudebního, literárního a výtvarného, aby ovlivňovali a často přímo spoluurčovali pěstování české umělecké kultury. Vycpálkovo dlouholeté, bytostné sepětí s touto organizací pěkně charakterizoval Václav Holzknecht: “Našel zde prostředí posvěcené velkou minulostí a přitom osobně přátelské, neboť okruh Besedy nebyl velký, ale zato byl vybraný”. V čele jejího hudebního odboru stál Vycpálek od roku 1928. Když v roce 1951 jednotlivé odbory ukončily svou činnost, Uměleckou besedu nadále spravovalo prezidium se starostou - Ladislavem Vycpálkem. Bohatá a obecně záslužná vydavatelská činnost Hudební matice Umělecké besedy měla mimo jiné rozhodující zásluhu právě na pohotovém vydávání drtivé většiny Vycpálkových děl.

 

Kritik a publicista

 

Samostatnou pozornost by ještě zasloužila mnohaletá, a cílevědomá Vycpálkova činnost publicistická a kritická. Jeho recenze a články vysoko převyšovaly běžnou dobovou úroveň v této oblasti.

 

Tvůrčí epilog

 

Po premiéře Českého requiem (1943) se Vycpálek jako skladatel na tři roky v podstatě odmlčel. Nároky, které si vyžádala tvorba a premiéra, bylo nutné kompenzovat odpočinkem a ani pokračující válka další inspiraci a tvorbě nepřála. Ke komponování se Vycpálek vrací teprve v roce 1945 a až do konce života pak píše převážně skladby vokální (ponejvíce sbory a písně s klavírem), k nimž se ojediněle druží drobná komorní tvorba instrumentální (Sonatina pro housle a klavír, 1947; klavírní suita Doma, 1959) a orchestrální (variační fantazie na písně z doby Husovy Vzhůru srdce, 1950).

 

“Tvorba Ladislava Vycpálka z posledního období obsahuje řadu nových rysů, které ji odlišují od jeho předchozích skladeb. Mohutnou symfonicko-vokální koncepcí Českého requiem vyvrcholilo skladatelovo směřování k monumentálním syntetickým skladbám na symbolické náměty," konstatuje Jaroslav Smolka, autor zatím jediné knižní monografie o Vycpálkovi (1960) a dodává: “Nové ideové zaměření Vycpálkovy tvorby z poválečného období mělo své přímé důsledky ve způsobu jeho hudebního vyjadřování. Skladatelova hudební řeč se v těchto skladbách pronikavě oprošťuje, zjednodušuje a zvýrazňuje.”

 

Textový podklad a inspiraci mu poskytuje hlavně lidová píseň, též čeští básníci a česká tematika s historizujícím zabarvením.

 

Ladislav Vycpálek byl v roce 1957 jmenován zasloužilým umělcem. O deset let později, u příležitosti svého posledního životního jubilea, necelé dva roky před smrtí (zemřel v Praze 9. ledna 1969), byl tento umělec, bytostně národní, po zásluze leč opožděně poctěn titulem národní umělec.

 

www.nkp.cz

 

Připomenutí života a tvorby skladatele Ladislava Vycpálka u příležitosti 35. výročí jeho úmrtí, není a ani nemůže být jednoduchou záležitostí. Obvyklá hodnotící epiteta osobnosti jsou v jeho případě nedostatečná. Ladislav Vycpálek není jen významným představitelem české hudby 20. století, ba dokonce nebyl jen významným hudebním skladatelem … .

 

Ladislav Vycpálek se narodil v Praze 23. února 1882 v rodině s hudebním zázemím. Múzickou stránkou své osobnosti tíhnul přirozeně k umění, konkrétně k hudbě, kdežto svou exaktní psychickou dispozicí směřoval k vědeckému poznání. Obě dispozice se v celém jeho žití i konání vzácně doplňovaly.

 

Obdivuhodná je vyváženost Vycpálkova tvůrčího a myšlenkového založení. Vedle osobnosti umělce–skladatele se prosazuje i osobnost odborníka-vědce. Jedna s druhou se harmonicky ovlivňovaly a doplňovaly, navíc jedna výrazněji formovala druhou a naopak. Měly však jednoho společného jmenovatele – hudbu.

 

Tvorba – počátky a období zralosti

 

Zatímco se Vycpálek po ukončení univerzitního studia vpravoval do kvalifikace odborného knihovníka v tichém ústraní Klementina, studoval soukromě skladbu u Vítězslava Nováka, jednoho z nejvýznamnějších žáků Antonína Dvořáka. Již po prvních tvůrčích počinech, které představují písně na poezii symbolistů a dekadentů (Tichá usmíření), dále v jeho odkazu ojedinělý melodram (Dívka z Lochroyanu) na text W. Scotta a žánrově rovněž ojedinělý Smyčcový kvartet C dur (všechny tři kompozice napsal ještě před rokem 1910), bylo jasné, že na pole české hudební tvořivosti vstoupila výrazná tvůrčí idividualita. Uvedenou trojicí skladeb jakoby předpověděl, že své úsilí zasvětí především sféře žánrů vokálních a komorních. Jenže to podstatné teprve mělo přijít až po první světové válce.

 

Kantátou o posledních věcech člověka (1921), kantátou Blahoslavený ten člověk (1933), věnovanou T. G. Masarykovi a Českým requiem “Smrt a spasení” (1940) se Vycpálek postupně zařadil v první sled renomovaných tvůrců v oboru české monumentální vokálně-instrumentální kompozice 20. století s tím, že kantátu Blahoslavený ten člověk lze s největší pravděpodobností považovat za vrchol jeho celoživotní tvorby vůbec.

 

Komorní tvorba

 

Stylově charakteristickou a nadčasovou platnost má rovněž Vycpálkova svébytná tvorba komorní 20. a 30. let, zejména pro sólové smyčcové nástroje. Vycpálkovým komorním skladbám vévodí téměř hodinový kolos, Sonáta in D “Chvála houslí” pro housle, klavír a mezzosopránové sólo (1928), adekvátní protipól jeho kantátových monumentů.

 

Komorní hudba znamená cosi důvěrného a intimního. U Vycpálka navíc přímo vyvěrá z vlastní znalosti konkrétních nástrojů - byl nejen zdatným klavíristou, ale i houslistou a violistou. Hře v amatérském smyčcovém kvartetu, které ovšem dokázalo zvládnout i náročný repertoár, se věnoval plná tři desetiletí - od začátku století až do 30. let.

 

Knihovník

 

Pro Ladislava Vycpálka bylo určující studium filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, konkrétně v oblasti bohemistiky a germanistiky. Taková aprobace tenkrát předurčovala ke dráze středoškolského profesora, ve Vycpálkově případě nejspíše mimo Prahu. A to Vycpálek nechtěl - bytostně toužil po důkladném studiu hudební kompozice, což bylo možné v podstatě jen v Praze. Existenční starosti pomohla vyřešit přátelská rada, aby se se svým vzděláním ucházel o místo v tehdejší Univerzitní, dnešní Národní knihovně. Sem také roku 1907 skutečně nastoupil.

 

Vycpálkovo celoživotně jediné zaměstnání v Univerzitní knihovně představuje zcela svébytnou kapitolu jeho života a snažení. Po skromných začátcích, kdy postupně absolvoval činnost ve všech odděleních tehdejší knihovny od výpůjční služby až po vazbu knih, zakotvil jako katalogizátor cizojazyčných knih v cizojazyčném oddělení. Mladého odborníka a hudebníka samozřejmě znepokojoval stav, v jakém se nacházely zejména hudebniny, tedy notový materiál, který se v knihovně hromadil bez dalšího potřebného zpracování.

 

Vycpálkovo cílevědomé úsilí o nápravu posléze přineslo výsledky - bezprostředně po vzniku nové Československé republiky za pomoci přátel (skladatele Boleslava Vomáčky jako referenta na ministerstvu a Jaromíra Boreckého jako ředitele knihovny, jinak též hudebního publicisty a kritika) prosadil ustavení samostatného hudebního oddělení (1923). Vycpálek pak postupně třídí, popisuje, katalogizuje a dále zpracovává všechny dosud nedotčené hudebniny v knihovně, vymáhá od nakladatelů jejich dostupnou produkci, nehledě na jejich žánrovou různorodost a hodnotu. “Jasnozřivě viděl poslání svého oddělení v zachycení veškeré hudební produkce, aby tak bylo možno dokreslit celý obraz hudební kultury doby”, říká Vycpálkova spolupracovnice a pokračovatelka Marie Svobodová. Soustřeďuje se též na získávání starších rukopisných i tištěných notových materiálů, včetně vysloveně vzácných a unikátních exemplářů, dále korespondence, fotografického materiálu s podpisy a rozličného listinného materiálu. Členění fondu a základní koncepce soustavy katalogů v hudebním oddělení ostatně platí dodnes.

 

Vycpálkovy bohaté zkušenosti na poli hudební dokumentace vyústily ve formulaci normy základní katalogizace hudebnin. Ladislav Vycpálek vedl hudební oddělení od jeho založení na počátku 20. let minulého století až do roku 1942, kdy v den svých 60. narozenin odešel definitivně do výslužby. Bilance tohoto nepřetržitého pětatřicetiletého úsilí by sama o sobě stačila a mohla být dostatečným důvodem vysokého ocenění jeho obětavé služby české hudbě.

 

Umělecká beseda

 

Charakteristiky osobnosti Ladislava Vycpálka obvykle zmiňují jeho nápadnou uzavřenost až plachost. To nikterak nebránilo, aby byl činný veřejně, navíc ve významných funkcích. Navenek i pro něj samotného mělo v tomto ohledu prioritu působení v Umělecké besedě, významném spolku, v němž se počínaje rokem 1863 scházeli přední představitelé kulturního života hudebního, literárního a výtvarného, aby ovlivňovali a často přímo spoluurčovali pěstování české umělecké kultury. Vycpálkovo dlouholeté, bytostné sepětí s touto organizací pěkně charakterizoval Václav Holzknecht: “Našel zde prostředí posvěcené velkou minulostí a přitom osobně přátelské, neboť okruh Besedy nebyl velký, ale zato byl vybraný”. V čele jejího hudebního odboru stál Vycpálek od roku 1928. Když v roce 1951 jednotlivé odbory ukončily svou činnost, Uměleckou besedu nadále spravovalo prezidium se starostou - Ladislavem Vycpálkem. Bohatá a obecně záslužná vydavatelská činnost Hudební matice Umělecké besedy měla mimo jiné rozhodující zásluhu právě na pohotovém vydávání drtivé většiny Vycpálkových děl.

 

Kritik a publicista

 

Samostatnou pozornost by ještě zasloužila mnohaletá, a cílevědomá Vycpálkova činnost publicistická a kritická. Jeho recenze a články vysoko převyšovaly běžnou dobovou úroveň v této oblasti.

 

Tvůrčí epilog

 

Po premiéře Českého requiem (1943) se Vycpálek jako skladatel na tři roky v podstatě odmlčel. Nároky, které si vyžádala tvorba a premiéra, bylo nutné kompenzovat odpočinkem a ani pokračující válka další inspiraci a tvorbě nepřála. Ke komponování se Vycpálek vrací teprve v roce 1945 a až do konce života pak píše převážně skladby vokální (ponejvíce sbory a písně s klavírem), k nimž se ojediněle druží drobná komorní tvorba instrumentální (Sonatina pro housle a klavír, 1947; klavírní suita Doma, 1959) a orchestrální (variační fantazie na písně z doby Husovy Vzhůru srdce, 1950).

 

“Tvorba Ladislava Vycpálka z posledního období obsahuje řadu nových rysů, které ji odlišují od jeho předchozích skladeb. Mohutnou symfonicko-vokální koncepcí Českého requiem vyvrcholilo skladatelovo směřování k monumentálním syntetickým skladbám na symbolické náměty," konstatuje Jaroslav Smolka, autor zatím jediné knižní monografie o Vycpálkovi (1960) a dodává: “Nové ideové zaměření Vycpálkovy tvorby z poválečného období mělo své přímé důsledky ve způsobu jeho hudebního vyjadřování. Skladatelova hudební řeč se v těchto skladbách pronikavě oprošťuje, zjednodušuje a zvýrazňuje.”

 

Textový podklad a inspiraci mu poskytuje hlavně lidová píseň, též čeští básníci a česká tematika s historizujícím zabarvením.

 

Ladislav Vycpálek byl v roce 1957 jmenován zasloužilým umělcem. O deset let později, u příležitosti svého posledního životního jubilea, necelé dva roky před smrtí (zemřel v Praze 9. ledna 1969), byl tento umělec, bytostně národní, po zásluze leč opožděně poctěn titulem národní umělec.

 

Ladislav Vycpálek - noty, akordy, texty písní, taby

noty na klavír, noty na zpěv, akordy na kytaru, akordy na ukulele, noty na ukulele, noty na akordeon, noty tahací harmoniku, noty na altsaxofon, noty na banjo, noty na baskytaru, noty na Bb nástroje, noty na C nástroje, noty na Eb nástroje, noty na bicí nástroje, noty na cello, noty na čtyřruční klavír, noty na foukací harmoniku, noty na harfu, noty na harmoniku, noty na housle, noty na keyboard, noty na klarinet, noty na kytaru, noty na lesní roh, noty na pozoun, noty na trombón, noty na příčnou flétnu, noty na saxofon, noty na tenorsaxofon, noty na trubku, noty na varhany, noty na violu, noty na zobcovou flétnu, taby na banjo, taby na baskytaru, taby na kytaru, texty písní, noty na dobro, noty havajskou kytaru, noty na steel kytaru, noty na mandolínu, noty na kontrabas, taby na dobro, taby havajskou kytaru, taby na steel kytaru, taby na mandolínu, škola hry na kytaru, škola hry na klavír, škola hry na zobcovou flétnu, škola hry na příčnou flétnu, škola hry na fagot, škola hry na mandolínu, škola hry na banjo, škola hry na baskytaru, škola hry na saxofon, škola hry na ukulele, škola hry na pozoun, škola hry na bicí nástroje, noty na dudy, škola hry na dudy, škola hry na kontrabas, škola hry na varhany, noty na nástroje basového klíče, škola hry na trubku

Ladislav Vycpálek: Con moto pro housle a klavír noty akordy tab text,
Ladislav Vycpálek: Suita pro sólovou violu op. 21 noty akordy tab text,

 

Ladislav Vycpálek - noty, akordy, texty písní, taby

noty na klavír, noty na zpěv, akordy na kytaru, akordy na ukulele, noty na ukulele, noty na akordeon, noty tahací harmoniku, noty na altsaxofon, noty na banjo, noty na baskytaru, noty na Bb nástroje, noty na C nástroje, noty na Eb nástroje, noty na bicí nástroje, noty na cello, noty na čtyřruční klavír, noty na foukací harmoniku, noty na harfu, noty na harmoniku, noty na housle, noty na keyboard, noty na klarinet, noty na kytaru, noty na lesní roh, noty na pozoun, noty na trombón, noty na příčnou flétnu, noty na saxofon, noty na tenorsaxofon, noty na trubku, noty na varhany, noty na violu, noty na zobcovou flétnu, taby na banjo, taby na baskytaru, taby na kytaru, texty písní, noty na dobro, noty havajskou kytaru, noty na steel kytaru, noty na mandolínu, noty na kontrabas, taby na dobro, taby havajskou kytaru, taby na steel kytaru, taby na mandolínu, škola hry na kytaru, škola hry na klavír, škola hry na zobcovou flétnu, škola hry na příčnou flétnu, škola hry na fagot, škola hry na mandolínu, škola hry na banjo, škola hry na baskytaru, škola hry na saxofon, škola hry na ukulele, škola hry na pozoun, škola hry na bicí nástroje, noty na dudy, škola hry na dudy, škola hry na kontrabas, škola hry na varhany, noty na nástroje basového klíče, škola hry na trubku

Ladislav Vycpálek: Con moto pro housle a klavír noty akordy tab text,
Ladislav Vycpálek: Suita pro sólovou violu op. 21 noty akordy tab text,