Rock  *  Pop  *  Folk  *  Country  *  Jazz  *  Blues  *  Bluegrass  *  Metal  *  Vážná hudba

Frédéric Chopin (Z Wikipedie, otevřené encyklopedie)
 

Frédéric François Chopin, rodným jménem Fryderyk Franciszek Chopin (22. února nebo 1. března 1810 – 17. října 1849) byl polský skladatel vážné hudby a klavírní virtuos období romantismu, který se proslavil jako „básník klavíru“.

 

Chopinův otec byl francouzský emigrant, matka pocházela ze zchudlého šlechtického rodu z Polska. Frédéric Chopin prožil krásné dětství ve Varšavě. V roce 1816 se začal učit hru na klavír u Čecha Vojtěcha Živného a už v sedmi letech se pokoušel o své první skladby. Od roku 1822 byl žákem varšavského lycea a mezi léty 1826–1829 se učil u Józefa Elsnera hudební teorii na konzervatoři. Poté vyšla tiskem jeho první skladba Klavírní rondo c moll. Po škole slavil úspěch koncertováním ve Vídni, Praze, Teplicích a Drážďanech. V roce 1830 opustil Polsko a vydal se do Vídně. Jeho umění, šarm, pronikavá inteligence a vybrané způsoby k němu poutaly pozornost společnosti. V roce 1831 přesídlil do Paříže, kde působil také jako učitel hudby. Navázal zde vztah s George Sandovou, ale zůstal až do konce života svobodný. V letech 1838–1839 pobýval na Mallorce (George Sandová jeden z jejich pobytů líčí v Zimě na Mallorce), kde těžce onemocněl plicní chorobou. Často pobýval v lázních po celé Evropě, v roce 1848 cestoval i po Anglii a Skotsku. Tuberkulóze podlehl 17. října 1849 v Paříži. Zde je pohřben, jeho srdce ve stříbrné schránce je však uloženo ve Varšavě. Na Chopinovu počest se ve Varšavě konají mezinárodní soutěže mladých klavíristů.

 

Většina Chopinova díla je určena klavíru. Jeho improvizační umění se zobrazilo v Preludiích, zatímco v Nokturnech z 30. a 40. let se uplatnila jeho velice jemná, zpěvná a figuracemi opředená melodika. Taneční skladby komponoval výhradně v třídobém metru, přitom polský národní prvek proniká nejvíce v 60 mazurkách a v slavnostních polonézách. Jeho valčíky mají převážně salónní ráz. 3. klavírní a 1. violoncellová sonáta (1846) vykazují nezvyklá formová řešení (slavný Smuteční pochod předcházel kompozici ostatních vět sonáty b moll o dva roky). V českých zemích měl Chopin velký vliv na Smetanu, který prohlásil: „Jeho skladbám měl jsem ve věcech koncertech co děkovat za úspěch a od té doby, co jsem skladby jeho byl poznal a pochopil, věděl jsem též, co mojí úlohou jest“.
Pamětní deska připomínající pobyt Fryderyka Chopina v hotelu stojícím na místě dnešní ČNB v Praze
 

Biografie


Dětství
 

Frédéric Chopin se narodil v obci Żelazowa Wola nacházející se 60 km západně od Varšavy v Sochaczewském okrese, v tehdejším Varšavském knížectví. Jeho otec, Mikołaj (francouzsky Nicolas) Chopin, původem Francouz z Lotrinska, emigroval do Polska roku 1787 ve věku 16 let a sloužil v polské národní gardě během Kościuszkova povstání. Zároveň také vyučoval děti polské šlechty, mj. Skarbeků, s jejichž dcerou, Justynou Krzyżanowskou se oženil.[1]

 

Justynin bratr byl otcem pozdějšího generála Unie Włodzimierza Krzyżanowského.[2][3]

 

Sňatek Mikołaje a Justyny se konal v bazilice v Brochówě v Mazovském vojvodství. V tomto chrámu bylo také pokřtěno jejich druhé dítě, jediný syn, narozený 1. března 1810 „Fryderyk Franciszek Chopin“. Roku 1892 byl ve farním kostele nalezen dokument [4], který uvádí jako datum narození 22. únor 1810, ale obvykle je uváděn jako datum narození 1. březen.[4] Dalšími Chopinovými sourozenci byly sestry Ludwika (* 1807), Isabella (* 1811) a Emilia (* 1812).
 

V říjnu 1817, ve věku Chopinových sedmi let, se rodina přestěhovala do Varšavy. Otec přijal nabídku od lexikografa Samuela Lindeho vyučovat francouzštinu na varšavském lyceu. Škola se nacházela v Saském paláci a Chopinova rodina bydlela v jeho areálu. Roku 1817 velkovévoda Constantine změnil využití paláce (pro potřeby armády) a lyceum se přestěhovalo do Kazimierzského paláce,[5] v areálu dnešní Varšavské university. Rodina žila v prostorném apartmá v druhém patře sousední budovy. Fryderyk Chopin navštěvoval toto lyceum v letech 1823 až 1826.

 

Polský duch, kultura a jazyk plně prostupoval Chopinův domov a Chopin tak nevládl francouzštinou perfektně, a to ani později při pobytu v Paříži .[6] Louis Enault, životopisec, si vypůjčil citát George Sandové, která Chopina popsala jako „polštějšího než Polsko samé“.[7]
 

Celá Chopinova rodina byla velmi muzikální. Otec hrál na housle a flétnu, matka hrála na klavír a dávala hodiny. Díky rodičům se také Fryderyk brzy seznámil s hudbou v mnoha jejích formách.[8]

 

Józef Sikorski, hudebník a Chopinův současník ve svých pamětech Wspomnienie Chopina zmiňuje, že jako dítě Chopin často plakal, když jeho matka hrála na klavír. Ve věku šesti let se již pokoušel reprodukovat hudbu a také se pokoušel o nové melodie.[9] První klavírní lekce mu poskytovala jeho starší sestra Ludwika [8]

 

Chopinovým prvním učitelem klavírní hry byl v letech 1816 — 1822 Čech Vojtěch Živný, v Polsku psán Wojciech Żywny.[10] Ačkoliv již jako mladík svého učitele překonal, vždy se později o Živném vyjadřoval s úctou. Ve věku sedmi let Szopenek absolvoval svá první veřejná vystoupení a brzy si vysloužil srovnání s Mozartem a Beethovenem.[8]. Ve věku osmi let provedl pod vedením Živného klavírní koncert českého skladatele Vojtěcha Jírovce[11]
 

V sedmi letech také složil dvě polonézy (g moll a B dur). První z nich byla vydána ve sborníku Izydora Józefa Cybulského (skladatel, rytec, ředitel varhanické školy a jeden z mála vydavatelů v Polsku); druhá je zachována jako rukopis opsaný Mikołajem Chopinem. Tato malá díla snesla srovnání nejen s polonézami předních varšavských skladatelů, ale i se slavnou Polonézou Ogińského. Výrazný rozvoj Chopinovy melodické a harmonické invence a klavírní techniky se projevil v dalším Chopinově díle, Polonéze As dur, kterou věnoval roku 1821 ke jmeninám svému učiteli Živnému.[8]
 

V věku 11 let vystoupil před ruským carem Alexandrem I. při příležitosti otevření varšavského Sejmu.[9]

 

Jako dítě byl Chopin schopen absorbovat velké množství podnětů a využít je pro svůj rozvoj. Také se u něj projevil výtvarný talent.[8] V době svých studií např. velmi překvapil svého učitele, když nakreslil jeho portrét.[12]

 

Také byl zván do paláce Belveder jako spoluhráč syna velkovévody Constantina Pavloviče, kdy často okouzloval prchlivého velkovévodu svou klavírní hrou.[8] Julian Ursyn Niemcewicz potvrzuje Chopinovu popularitu ve své dramatické ekloze Nasze Verkehry (1818).[8]

 

V době puberty, během prázdninového pobytu ve vsi Szafarnia v Kujavsko—pomořském vojvodství, kde byl hostem A. Radziwiłła, se Chopin seznámil s lidovou hudbou, jejíž motivy často později použil ve svých skladbách. V jeho dopisech z těchto prázdnin (známé „Szafarnia Courier“) se projevil jeho literární talent.[12]


Vzdělání
 

Chopin, vzdělávaný doma do věku třinácti let, vstoupil na varšavské lyceum roku 1823, ale pokračoval ve studiu klavírní hry u Živného. Roku 1825, při interpretaci díla Ignáce Moschelese, nadchl publikum svou improvizací a byl prohlášen „nejlepším pianistou Varšavy“.[8]

 

Na podzim roku 1826 Chopin začal studovat tříletý kurs u polského skladatele Jozefa Elsnera na varšavské konzervatoři, která byla tehdy součástí varšavské university (z tohoto důvodu je Chopin často uváděn jako absolvent této university). Chopin se poprvé s Elsnerem setkal začátkem roku 1822; je jisté, že Elsner dával Chopinovi první rady již roku 1823 a roku 1826 Chopin oficiálně navštěvoval kursy hudební teorie, continua a skladby.
 

V ročním hodnocení Elsner zmiňuje Chopinův značný talent a hudební genialitu. Stejně jako Živný i Elsner vypozoroval rozkvétající talent. Elsnerův styl výuky byl založen na neochotě omezovat Chopina úzkoprsými, akademickými, zastaralými pravidly a na jeho rozhodnutí umožnit mladému umělci dospět v souladu s jeho přirozeností.“[13] Na konzervatoři Chopina také učil český hudebník Josef Javůrek.[11]

 

Roku 1827 se rodina přestěhovala do podnájmu naproti varšavské universitě, do paláce Krasińských na Krakovské předměstí č. 5 (ve kterém dnes sídlí varšavská akademie krásných umění). Chopin zde žil až do doby než roku 1830 opustil Varšavu. (v letech 1837—39 zde umělec a básník Cyprian Norwid studoval malířství; později napsal poému „Chopinův klavír“, o ruských vojácích, kteří roku 1863 vyhodili Chopinův nástroj z okna.[14])

 

Roku 1829 polský malíř Ambroży Mieroszewski vytvořil sadu portrétů Chopinovy rodiny (Chopinova mladší dcera Emilie zemřela roku 1827): Chopinovy rodiče, starší sestru Ludwiku, mladší sestru Izabelu a také samozřejmě Fryderyka (originály byly zničeny během druhé světové války, zachovaly se pouze černobílé fotografie). Roku 1913 napsal historik Édouard Ganche, že tato malba předčasně zralého skladatele ukazuje „mládí ohrožené tuberkulózou. Jeho tvář je velmi bledá, má výrazný ohryzek, propadlé tváře a oči s příznaky tuberkulózy“. Chopinova mladší sestra Emilie zemřela na tuberkulózu ve věku 14 let a jejich otec této nemoci podlehl roku 1844.[13]

 

Chopin sám obvykle nedával skladbám jména, identifikoval je dle žánru a čísla.[15] Jeho skladby byly inspirovány emočními a smyslovými zážitky jeho vlastního života. Jednou z prvních inspirací byl krásný zpěv studentky konzervatoře a později sólistky varšavské opery Konstancie Gładkowské. V dopisech svému příteli Tytusu Woyciechowskému Chopin píše, které z jeho skladeb nebo jejich částí byly inspirovány jeho erotickými představami. Jeho umělecká duše byla obohacována přátelstvím s „hvězdami“ tehdejšího varšavského uměleckého a intelektuálního světa jako byli: Maurycy Mochnacki, Józef Bohdan Zaleski a Julian Fontana.[16]


Mládí
 

V záři 1828 se Chopin vydal do světa ve společnosti rodinného přítele, zoologa Felikse Jarockého, které měl v úmyslu zúčastnit se vědecké konference v Berlíně. Zde Chopin navštívil představení několika oper režírovaných Gaspare Spontinim, navštívil koncerty a viděl Carla Friedricha Zeltera, Felixe Mendelssohna a další celebrity. Na zpáteční cestě byl hostem knížete Radziwiłła, guvernéra velkovévodství Poznaňského, uznávaného skladatele a snaživého violoncellisty. Pro knížete a jeho dceru Wandu složil Polonézu pro violoncello a klavír C dur, Op. 3.[17]

 

Později ve Varšavě roku 1829 Chopin slyšel hrát Paganiniho a setkal se s německým klavíristou a skladatelem Johannem Nepomukem Hummelem. V srpnu toho roku, tři týdny po ukončení studií na varšavské konzervatoři, se uskutečnil Chopinův debut ve Vídni. Zde odehrál dva klavírní koncerty a získal mnoho příznivých kritik, ač mu byl některými vyčítán slabý úhoz. Ve Vídni se seznámil s českým houslistou Josefem Slavíkem.[11] Následoval koncert konaný v prosinci 1829 ve varšavském podnikatelském klubu, kde se uskutečnila premiéra Chopinova klavírního koncertu č. 2 f moll Op. 21 a dále první vystoupení v polském Národním divadle, konané 17. března 1830, kde přednesl svůj klavírní koncert č. 1 e moll Op. 11. V tomto období také začal psát svou první Étude (1829–1832).[9]

 

Chopinovy úspěchy jako interpreta a skladatele mu otevřely dveře do západní Evropy a 2. listopadu 1830, za zraků přátel a obdivovatelů, s prstenem od Konstancie Gładkowské na prstu a drže stříbrný pohár s prstí rodné země se Chopin vydává, jak píše Jachimecki, „do širého světa, s nejasným cílem, navždy“.[17]

 

Později ten měsíc ve Varšavě vypuklo povstání a Chopinův přítel a spolucestující, budoucí továrník a patron umělců, Tytus Woyciechowski se vrátil do Polska, aby se ho zúčastnil. O Chopinovi, který zůstal sám ve Vídni, píše Jachimecký: „zarmoucen nostalgií, zklamán ve svých nadějích na koncerty, zralý a hluboce duchovní. Od romantického básníka vyrostl v národního barda, vědom si a tuše minulost, přítomnost a budoucnost své země. Teď, vzdálen, viděl Polsko z nadhledu a věděl, co na něm bylo velké a krásné. Viděl jeho tragédii a heroismus ve víru osudu.“[17]

 

Když bylo povstání v září 1831 poraženo, Chopin cestující právě z Vídně do Paříže, vylil si svou zlost ve svém mateřském jazyce na stránkách deníku, který skrýval až do konce svého života. Tyto výlevy zkroušeného srdce nalezly svou odezvu v Scherzu č. 1 b moll Op. 20 a „Revoluční etudě“ c moll Op. 10 č. 12.[17]


Paříž
 

Chopin přicestoval do Paříže na konci září 1831.[17] Aby usnadnil svůj vstup do pařížské hudební komunity, začal brát lekce u známého pianisty Friedricha Kalkbrennera. V únoru 1832 Chopin vystoupil na koncertu, po kterém byl zahrnut všeobecným obdivem. Vlivný muzikolog a kritik François-Joseph Fétis napsal v Revue musicale: „Zde je mladý muž, který – aniž by kráčel po vyšlapaných cestách – přinesl ne–li naprostou obrodu klavírní hudby, pak bezpochyby část něčeho, o co jiní dlouho marně usilovali, totiž výstřednost originálních myšlenek, dosud nevídaných...“[18] O tři měsíce dříve, v prosinci 1831, napsal Robert Schumann v recenzi na Chopinovu variaci na „La ci darem la mano“, Op. 2 (z Mozartovy opery Don Giovanni): „Klobouk dolů, pánové! Génius.“[19]

 

Po pařížském koncertním debutu v únoru 1832 Chopin dospěl k názoru, že jeho hra lehkými úhozy není vhodná pro velké koncertní sály. Později tohoto roku byl představen v rodině Rothschildů, jejíž patronát mu otevřel dveře do dalších soukromých salónů.[9]

 

V Paříži našel Chopin uměleckou společnost, stejně jako příležitost uplatnit svůj talent a stát se celebritou a později slušně vydělávat výukou klavírní hry.[20] Spřátelil se s osobnostmi slavných jmen: Hector Berlioz, Franz Liszt, Vincenzo Bellini, Ferdinand Hiller, Felix Mendelssohn, Heinrich Heine, Eugène Delacroix, kníže Adam Jerzy Czartoryski, Alfred de Vigny, Charles-Valentin Alkan.[20]

 

Chopin v Paříži zřídka vystupoval veřejně. V pozdějších letech pořádal ojedinělé výroční koncerty v Salle Pleyel o kapacitě asi 300 míst. Mnohem častěji hrával v salónech aristokracie a umělecké a literární elity. Nejvíce však preferoval hru ve svém vlastním apartmá pro malé skupinky přátel. Jeho chatrné zdraví ho odrazovalo od pořádání turné, a až na výjimečně uspořádaný koncert v Rouen, zřídkakdy opouštěl Paříž.[20] Jeho vysoký příjem za vyučování a kompozice ho osvobodil od nutnosti koncertního vystupování, ke kterému měl přirozenou nechuť.[9] Arthur Hedley uvádí že: „Jako pianista si Chopin získal výjimečnou reputaci nejvyššího řádu na základě minimálního počtu veřejných vystoupení — asi 30 za celý jeho život.“[21]
 

Roku 1835 Chopin navštívil Karlovy Vary, kde se naposledy ve svém životě setkal se svými rodiči. Na zpáteční cestě přes Sasko se setkal se svým starým přítelem z Varšavy, Wodzińskim. Zde se také setkal s jeho dcerou Marií, nyní šestnáctiletou, kterou poznal o pět let dříve v Polsku, a do níž se jako do okouzlující, umělecky nadané, inteligentní mladé dámy zamiloval.[22] Následujícího roku, v září 1836, když se Chopin vracel přes Drážďany z dovolené, kterou s Wodzińskými strávil v Mariánských Lázních nabídl Marii sňatek. Ona přijala a její matka, hraběnka Wodzińská svolila, ale Mariin nízký věk a Chopinovo chatrné zdraví (v zimě 1835/36 byl tak nemocen, že se Varšavou šířila fáma, že zemřel) odsunuly sňatek na neurčito. Zasnoubení zůstalo neveřejným a sňatek se nakonec nekonal. Chopin později vložil korespondenci s Marií a její matkou do velké obálky, kterou polsky nadepsal „Moja bieda“ („Můj žal“).[20]
 

Chopinovy city k Marii zanechaly stopy v jeho valčíku č. 1 As dur Op. 69 zvaném „Valse de l'adieu“ — „Valčík na rozloučenou“ napsaném ráno v den odjezdu z Drážďan. Po návratu do Paříže složil Etudu č. 2 f moll Op. 25, druhou v cyklu Op. 25, kterou popsal jako „portrét Mariiny duše“. Kromě toho poslal Marii sedm písní na verše polských romantických básníků Stefana Witwického, Józefa Zaleského a Adama Mickiewicze.[23]

 

Po krachu Chopinových plánů na sňatek vstoupila do jeho života polská hraběnka Delfina Potocka, která se stala jeho můzou. Pro ni zkomponoval Valčík č. 1 Op. 64 Des dur „Minutový valčík“.[20]

 

Během pobytu v Paříži se Chopin zúčastnil některých společných veřejných koncertů. Seznam účastníků nám dává představu o bohatosti pařížského uměleckého života té doby. Např. na koncertě konaném 23. března 1833 hráli Chopin, Liszt a Hiller Bachův koncert pro tři cembala; 3. března 1838 hrál Chopin, jeho žák Adolphe Gutman, Alkan a Alkanův učitel Pierre Joseph Zimmerman Alkanovu úpravu Beethovenovy symfonie č. 7 pro osm rukou.

 

Chopin se také podílel na Lisztově Hexaméronu, kdy složil šestou variaci na Belliniho téma.


George Sandová
 

Roku 1836 na večírku pořádaném hraběnkou Marie d'Agoultovou, milenkou Chopinova přítele Franze Liszta, se Chopin setkal s francouzskou spisovatelkou a feministkou Amandine Aurore Lucille Dupinovou, baronkou Dudevant, známou pod svým pseudonymem, George Sandová. Mezi Sandové dřívější partnery patřili Jules Sandeau, Prosper Mérimée, Alfred de Musset, Louis–Chrystosome Michel, Charles Didier, Pierre–François Bocage a Félicien Mallefille.[24]

 

Chopin původně cítil k Sandové averzi.[20] Ferdinandu Hillerovi řekl: „Sandová je nesympatická žena! Je to vůbec žena? Mám jisté podezření.“[25] Sandová se však v třicetidvoustránkovém dopise hraběti Wojciechu Grzymałovi, příteli jak svému, tak Chopinovu, vyznala ze svých citů ke skladateli. V dopise píše, že chce ukončit svůj současný vztah, aby vztahu se Chopinem nestálo nic v cestě.[26] V létě roku 1838 se vztah mezi Chopinem a Sandovou stal veřejným tajemstvím.[20]

 

V zimě 1838 (8. listopad 1838 — 13. únor 1839) podnikl Chopin, Sandová a její dvě děti cestu na ostrov Mallorca, doufajíce ve zlepšení Chopinova zdraví díky zdejšímu podnebí. Osud však nebyl příznivý, zima byla bouřlivá i zde, a navíc místní lidé, hluboce věřící, když zjistili, že pár není sezdán, odmítli poskytnout ubytování [zdroj?]. Nakonec našli přístřeší v bývalém kartuziánském klášteře Valldemossa.

 

Chopin měl také problém se zasláním svého klavíru Pleyel. Z Paříže dorazil 20. prosince, ale byl zadržen celnicí (Chopin 28. prosince napsal: „Můj klavír leží na celnici již osm dní ... požadují hodně peněz za jeho vydání, které nemám.“) V mezičase si Chopin pronajal starý klavír, na kterém cvičil a zkomponoval několik skladeb.

 

3.prosince si postěžoval na své mizerné zdraví a na nekompetentnost místních lékařů: „Byl jsem nemocen jako pes během posledních dvou týdnů. Tři lékaři mne navštívili. První říkal, že umírám, druhý že dýchám své poslední dny a třetí řekl, že jsem již mrtvý.“
George Sandová — druhá část společného portéru od Delacroixe

 

4. ledna 1839 George Sandová zaplatila 300 franků (polovinu požadované částky), aby uvolnila klavír z celního skladu. K Chopinovi klavír dorazil 5. ledna. Od té doby mohl Chopin využívat dlouho očekávaný nástroj po více jak pět týdnů. Dost času na dokončení některých skladeb: některá preludia z Op. 28; revize balady č. 2, Op. 38; dvě polonézy Op. 40, skerzo č. 3 Op. 39, mazurka e moll z Op. 41; a pravděpodobně také revidoval sonátu č. 2, Op. 35. Zima na Mallorce je považována za jedno z jeho nejplodnějších období.

 

Během této zimy mělo mizerné počasí vážný dopad na Chopinovo zdraví, pročež se celá skupina rozhodla opustit ostrov. Milovaný klavír se stal překážkou rychlého odjezdu. Sandová zařídila prodej francouzskému páru, jehož potomci jsou dodnes správci Chopinova odkazu v malém muzeu v klášterní cele ve Valldemosse.

 

Čtveřice se nejprve vydala do Barcelony, poté do Marseille, kde zůstala několik měsíců na zotavenou. V květnu 1839 přesídlili na usedlost G. Sandové v Nohantu na celé léto. Na podzim se vrátili do Paříže, kde nejprve žili odděleně. Chopin ale brzy opustil svůj byt v domě č. 5 v rue Tronchet a přestěhoval se do domu Sandové v domě č. 16 na rue Pigalle. Všichni čtyři zde žili spolu od října 1839 do listopadu 1842, kdy strávili většinu léta až do roku 1846 v Nohantu.[27] Roku 1842 se přestěhovali do č. 80 v rue Taitbout u náměstí d'Orléans.[28]

 

Z této doby existují záznamy, že Chopin hrál také na jiné nástoje než klavír. Na pohřbu tenoristy Adolphe Nourrita, který zemřel v Neapoli, ale jehož tělo bylo převezeno k pohřbu do Paříže, hrál na varhany transkripci Schubertovy skladby Die Gestirne.[29]

 

Během lét strávených na Nohantu, v letech 1839—43, Chopin strávil klidné, ale plodné dny, během kterých složil množství děl, mezi která patří např. polonéza As dur, Op. 53 „Heroická“. Díky Sandové je k dispozici popis Chopinova tvůrčího procesu: od počáteční inspirace, a její usilovné využití, někdy se stovkami změn původního tématu završené třeba i návratem k němu.[28]

 

Sandová popisuje jeden večer strávený s jejich přítelem Delacroixem:


„ Chopin je u klavíru, pranic nedbaje toho, že ho někdo poslouchá. Začne nenuceně improvizovat, pak přestane. „Pokračujte, pokračujte,“ zvolá Delacroix, „To není konec!“ „To ještě není ani začátek. Nic nepřichází …. nic než odlesky, stíny, tvary, které se hned rozplynou. Snažím se vystihnout správnou barvu, ale nedaří se mi vytvořit ani formu ...“ „Jedno bez druhého nenaleznete,“ říká Delacroix, „a obojí do sebe zapadne.“ „Co když objevím jen svit měsíce?“ „Pak jste našel odlesk odlesku.“ Zdá se, že ta myšlenka se božskému umělci zamlouvá. Opět začne, téměř neznatelně – tak nezřetelný je to tvar. Postupně se vynořují tiché barvy jako líbezné modulace zvučící v našich uších. Náhle se rozezní nota modré – a všude kolem nás se rozprostře noc, blankytná a průzračná. Oblohu zaplní světlá mračna roztodivných tvarů. Seskupí se okolo měsíce, jenž na ně svou matnou září vrhá velká kola a probouzí ospalé barvy. Sníme o letní noci, sedíme tam a čekáme na píseň slavíka ...[30] “
 

Jak se skladatelova nemoc zhoršovala, Sandová se z milenky měnila na ošetřovatelku a často Chopina nazývala svých „třetím dítětem“. Ale ošetřování se jí pomalu začínalo protivit. V následujících letech nadále udržovala přátelství se Chopinem, i když stále častěji ventilovala svou netrpělivost a odpor, přinejmenším v dopisech třetím osobám, ve kterých Chopina nazývá dítětem, malým andílkem, mučedníkem a milovaným, zachovávala dekorum.“[28]

 

Roku 1845 se Chopinovo zdraví opět zhoršilo, vážné problémy měl i jeho vztah se Sandovou. K zásadní roztržce došlo poté co se Chopin postavil na stranu dcery Sandové Solange, která se chtěla vdát za sochaře Clésingera. Roku 1847 Sandová publikovala román Lucrezia Floriani, jehož hlavní postavy — bohatá herečka a kníže chatrného zdraví — mohou být interpretování jako Sandová a Chopin. Příběh románu byl vůči Chopinovi nelichotivý. V létě roku 1847 již nejel na Nohant. Jejich společní přátelé se pokoušeli o zachování jejich vztahu, ale skladatel byl neústupný.[28]

 

Mezi jejich přátele patřila také mezzosopranistka Pauline Viardotová. Sandová na její postavě založila svůj román z roku 1843 Consuela. Vynikající operní pěvkyně byla také výbornou pianistkou, která původně zamýšlela zabývat se klavírní hrou profesionálně a navštěvovala hodinu u Liszta a Antonína Rejchy. Její přátelství se Chopinem bylo založeno na vzájemné umělecké úctě a podobném temperamentu.[31] Často spolu společně hrávali, on jí radil ve věcech klavírní techniky a pomáhal jí při skládání písní založených na jeho mazurkách. Od Viardotové získal první poznatky o španělské hudbě.[31]

 

V roce 1847 skončilo bez dramat či formalit dlouholeté přátelství mezi Sandovou a Chopinem.[28]

 

Kníže Wojciech Grzymała, který sledoval Chopinovu romanci se Sandovou od začátků až do konce, vyjádřil později svůj názor: „Kdyby Chopina nepotkalo to neštěstí, že potkal G.S., která otrávila celé jeho bytí, žil by tak dlouho jako Cherubini.“ Chopin zemřel ve věku 39 let, jeho přítel Cherubini zemřel v Paříži roku 1842 ve věku osmdesátijedna let.[32] Oba skladatelé leží vzdáleni od sebe čtyři metry na hřbitově Père Lachaise.


Závěr života
 

Chopinova veřejná popularita jako virtuosa opadávala, stejně jako počet jeho žáků. V únoru 1848 se konal jeho poslední pařížský koncert. V dubnu, v době francouzské revoluce,[33] odjel do Londýna, kde účinkoval na několika koncertech a mnoha večírcích.[28]

 

S blížícím se koncem léta odjel do Skotska, bydlel na zámku Johnstone,[34] v hrabství Renfrewshire, blízko Glasgow u svého bývalého žáka a velkého obdivovatele Jane Wilhelmina Stirlinga a jeho starší sestry, ovdovělé Katherine Erskineové. Stirlingova dcera se chtěla za Chopina vdát, ale Chopin, cítě, že již nebude dlouho živ, odmítl.[28]

 

Ke konci října 1848 pobýval v Edinburghu v domě polského lékaře Adama Łyszczyńského,[35] a sepsal zde poslední vůli. V této době často myslel na svou matku a sestru a vysníval si scenérie ze své vlasti při hře svých adaptací polské lidové hudby.[28]
Ludwika Jędrzejewicz Chopinová, Mieroszewski, 1829

 

Chopin absolvoval své poslední veřejné vystoupení v londýnské Guildhall 16. listopadu 1848, kdy hrál ve prospěch uprchlíků z Polska.[9] Toto vystoupení se ukázalo být chybou, protože většina účastníků se zajímala spíše o tanec a občerstvení než Chopinovo klavírní umění.[36]

 

Na konci listopadu se Chopin vrátil do Paříže.[28] Zimu prožil neustálých nemocech, ale i navzdory tomu se stále stýkal s přáteli a navštívil churavějícího Adama Mickiewicze, konejše ho svou hrou. Již však neměl sil dávat hodiny, ale stále ještě komponoval. Nedostávalo se mu peněz na základní potřeby a na lékaře. Začal prodávat hodnotnější nábytek a jiný majetek.[28]

 

Cítě se stále hůře a hůře, přál si být alespoň s někým z rodiny. V červnu 1849 jeho sestra Ludwika Jędrzejewicz, která mu dávala první lekce na klavír, souhlasila s pozváním do Paříže. V Paříži později žila v hezkém slunném apartmá na Place Vendôme 12.[28] Zde, několik minut před druhou hodinou ranní ve čtvrtek 17. října 1849, Chopin zemřel.[37]

 

Později mnoho osobností, které nebyly u Chopinovy smrti, tvrdilo, že jí byly přítomny. „Být u Chopinovy smrti,“ píše Tad Szulc, „zdá se, zaručovalo historické a sociální postavení.“[38] Mezi ty, kteří skutečně byli u Chopinova smrtelného lože, patří Ludwika, kněžna Marcelina Czartoryska, dcera George Sandové Solange a její manžel Auguste Clésinger a Chopinův přítel a žák Adolf Gutmann, přítel Thomas Albrecht a také důvěrník, polský katolický kněz Aleksander Jełowicki.[37]
 

Později toho rána udělal Auguste Clésinger Chopinovu posmrtnou masku a odlitek jeho ruky. Před pohřbem, shodně s Chopinovým posledním přáním (souvisejícím s jeho obavou, že bude pohřben zaživa), bylo jeho srdce vyjmuto a uloženo do lihu. Jeho sestra později odvezla srdce v urně do Varšavy, kde bylo uloženo do pilíře Chrámu Svatého kříže na Krakovském předměstí, pod citátem z bible (Matouš Mt 6,21 (Kral, ČEP): Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce). Chopinovo srdce zde je uloženo dodnes, avšak v době druhé světové války, kdy byl chrám zničen během varšavského povstání, bylo uloženo na bezpečném místě. Kostel stojí nedaleko místa, kde žil Chopin naposledy před odjezdem z Polska – Paláce Krasinských na Krakovském předměstí.

 

Pohřeb se konal v chrámu Église de la Madeleine v Paříži 30. října. Chopin si přál, aby bylo hráno Mozartovo Requiem. Tato skladba obsahuje velkou část ženských hlasů, ale v tomto chrámu nikdy nebyl sbor s ženskými hlasy. Ženský sbor se nakonec mohl zádušní mše zúčastnit, ale musel být ukryt za černou sametovou oponou. Sólisty byli basista Luigi Lablache, který stejný part zpíval na Haydnovu pohřbu(také účinkoval na pohřbu Belliniho) a mezzosopranistka Pauline Viardot.[39] Také bylo hráno Chopinovo Preludium č. 4 e moll a č. 6 b moll. Pohřbu se zúčastnilo okolo tří tisíc lidí, ale chyběla mezi nimi George Sandová.

 

Chopin byl pohřben, dle jeho vůle, na hřbitově Père Lachaise. Na místě byl hrán Pohřební pochod z jeho klavírní sonáty č. 2 b moll Op. 35 v instrumentaci Napoléona Henriho Rebera.[40]

 

Chopinův hrob s náhrobkem vytesaným Clésingerem přitahuje množství návštěvníků a je celoročně vyzdoben květinami.

 

Roku 2008 se rozhořely spory o příčinu Chopinova úmrtí, vedle tradované tuberkulózy se začalo mluvit o cystické fibróze, dědičné chorobě. K závěru nemohlo být dospěno, protože polská vláda nedovolila odběr vzorku z Chopinova srdce pro provedení testů DNA.[41][42]


Chopin v Čechách

 

Chopin navštívil Čechy několikrát ve svém životě. V srpnu roku 1829 navštívil se skupinou svých přátel při cestě z Vídně do Drážďan Prahu, kterou popsal ve svém dopise rodičům takto: „Město je celkem pěkné jak je z hradního návrší vidět, velké, starobylé a kdysi bohaté.“ V Praze se Chopin ubytoval v hotelu U černého koně v místě dnešní ČNB, kde je také umístěna jeho pamětní deska. Z Vídně byl vybaven doporučujícím dopisem Václava Viléma Würfla, avšak pražský koncert se pro Chopinovu trému neuskutečnil. V Praze navštívil konzervatoř a setkal se s jejím tehdejším ředitelem Wilhelmem Fridrichem Pixisem a také s drážďanským varhaníkem Augustinem Klenglem. Setkal se také s Václavem Hankou. Zde zhudebnil jako mazur G dur v lydickém módu báseň, kterou Hankovi jeho přátelé napsali a věnovali. Mazur je dnes znělkou Chopinova festivalu v Mariánských Lázních.

 

Následně navštívil Teplice, kde se setkal se svým přítelem Ludvíkem Lempickým a navštívil také místní zámek hraběte Aldringena. Teplice poté navštivl ještě jednou roku 1835 při cestě z Karlových Varů do Děčína.

 

V srpnu 1835 navštívil lázně Karlovy Vary a setkal se zde se svými rodiči. Zde se také seznámil s hrabětem Thunem, který je pozval na svůj zámek v Děčíně. Zde se setkal mj. s přítelem z Paříže Lvem Thunem Hohenstein. Do deníku dcery hraběte vepsal valčík As dur Op. 34 „Děčínský“. Odtud odcestoval do Drážďan a jeho rodiče do Bratislavy. V Karlových Varech na Chotkově cestě je umístěna od roku 1908 Chopinova plaketa.

 

V létě roku 1836 navštivil Mariánské Lázně, kde se ubytoval v pensionu U bílé labutě. Na památku skladatelova pobytu je zde od roku 1960 umístěn tzv. Chopinův kámen.


Memorabilia

 

Roku 1909 na oslavu stého výročí Chopinova narození složil ruský skladatel Sergej Ljapunov symfonickou poému nazvanou Zhelazova Vola, Op. 37 (rusky Жeлaзoвa Вoлa).[43]
Chopinova socha v parku Łazienki ve Varšavě

 

Roku 1926 byla odhalena v parku Łazienki bronzová socha, kterou vytvořil roku 1907 sochař Wacław Szymanowski. Socha měla být původně odhalena již roku 1910 ke stému výročí narození, ale bylo odloženo kvůli sporům o podobu sochy a následně kvůli vypuknutí první světové války. 31. května 1940 byla socha zničena nacisty. Po válce, roku 1958, byla obnovena. Od roku 1959 jsou u ní pořádány o letních nedělních odpoledních recitály Chopinových skladeb. Větve vrby nad sochou sedícího Chopina evokují jeho ruce a prsty. Do roku 2007 to byla nejvyšší Chopinova socha na světě. Replika této Szymanowského sochy se nachází také v japonském městě Hamamatsu. V plánu je také umístění další repliky na na břehu Michiganského jezera v Chicagu [2], vedle již v tomto městě existující sochy v Chopinově parku.

 

Na celém světě se nachází velké množství dalších Chopinových pomníků a soch, zmínit lze např. modernistickou sochu autora Lu Pina [3] [4] v Šanghaji, odhalenou 3. března 2007.

 

Od roku 1927 se koná ve Varšavě každých pět let nejstarší monotematická hudební soutěž International Frédéric Chopin Piano Competition.[5]

 

V České republice se koná pravidelně v Mariánských Lázních Mezinárodní klavírní soutěž Fryderyka Chopina a Chopinův festival. V Mariánských Lázních se také nachází Památník Fryderyka Chopina umístěný v domu Chopin, otevřený roku 1960, s exponáty a informacemi o Chopinově životě a jeho pobytech v Čechách.[6]

 

Pravidelně je udělována cena Grand prix du disque de F. Chopin, která oceňuje kvalitní nahrávky Chopinových skladeb.[7]

 

Životem a dílem skladatele se zabývá varšavský Institut Fryderyka Chopina (polsky Narodowy Instytut Fryderyka Chopina), který mj. letos v březnu otevřel po rekonstrukci Muzeum Fryderika Chopina.[8] Po skladateli je pojmenována největší polská konzervatoř a hudební akademie (polsky Uniwersytet Muzyczny Fryderyka Chopina), varšavské letiště (polsky Port Lotniczy im. Fryderyka Chopina) a také asteroid 3784 Chopin.


Hudba
 

Chopin, dle Arthura Hedleyho, „měl vzácný dar citu pro melodii, která chytne za srdce a jeho hudba je prostoupena poetickou náladou s všeobecným účinkem.... Dnešní hodnocení ho řadí mezi nesmrtelné pro jeho proniknutí do nejzazších koutů lidských srdcí a pro jeho uvědomění si kouzelného zvuku, který dokázal vyčarovat z klavíru.“[21]

 

Je velmi obtížné stručně Chopina zhodnotit. Robert Schumann mluvě o Chopinově klavírní sonátě b moll č. 2, napsal: „on sám začíná a končí dílo jako toto: disonancí, pomocí disonance a v disonanci“ a v Chopinově hudbě rozeznává „dělo mezi květy“. Franz Liszt ve své chopinovské biografii (Life of Chopin) charakterizuje Chopina jako „milého, harmonického génia“. První systematickou, ač neúplnou studii o Chopinově stylu napsal F. P. Laurencin roku 1861 v díle Die Harmonik der Neuzeit. Laurencin shrnuje: „Chopin je jedním z nejbrilatnějších výtvorů přírody, které se kdy rozkročily na scéně historie a života, je jedním z těch, kteří nikdy nebudou vyčerpaní. Chopin je hudebním progonem[44] nade všechny.“[45]

 

Chopinova klavírní hudba kombinuje unikátní smysl pro rytmus (částečně využívá rubato), časté užití chromatiky a kontrapunktu. Tato směs dává křehký zvuk v melodii a harmonii, které jsou nicméně podepřeny harmonickou technikou. Dovedl nový salónní žánr, nokturno, vymyšlené irským skladatelem Johnem Fieldem k dokonalosti. Tři z Chopinových jednadvaceti Nokturn byly publikovány až posmrtně roku 1849, navzdory Chopinovu přání.[46] Obohatil také populární tance, polskou mazurku a vídeňský valčík.

 

Mazurky vycházející z tradičního polského tance byly odlišné od tradičního pojetí v tom, že byly použitelné jak v koncertních síních, tak v tanečních sálech. Se svými mazurkami vytvořil Chopin nové pojetí nacionalismu, které bylo inspirací pro další skladatele píšící ve stejné době nebo po něm, především pro skladatele z východní Evropy a byl jedním z prvních skladatelů, kteří vyjadřovali svůj nacionalismus prostřednictvím hudby. Mimoto byl také prvním skladatelem, který použil národní hudbu své vlasti a proměnil jí v nový žánr.

 

Chopin byl prvním, který psal balady [47] a scherza jako samostatné skladby. Také použil Bachových preludií a fug a transformoval je do svých vlastních Preludií. Chopin nechal znovu ožít etudu,[48] rozšířením její myšlenky a přetvořením do oslnivé, výmluvné a emocionální skladby. Také používal své etudy jako prostředek výuky svého revolučního stylu,[9] např. pro hru slabšími prsty (3., 4. a 5.) v rychlých figurách (Op. 10, č. 2), hru v oktávách (Op 25, č.10) a hru palcem na černých klávesách (Op. 10, č. 5).


Vlivy

 

Mnoho Chopinových skladeb se stalo velmi známými, např.: Etuda č. 12 Op. 10 Revoluční, Minutový valčík (Op. 64, č. 1), a třetí věta ze klavírní sonáty č. 2 Op. 35 Pohřební pochod. Chopin nikdy nepojmenovával svá instrumentální díla, kromě žánru a čísla, ponechávaje všechny mimohudební asociace na posluchači. Jména, pod kterými jsou jeho díla známa, jim dali jiní.[49] Revoluční etuda nebyla napsána jako inspirace poraženým polským povstáním proti Rusku, pouze vznikla v této době. Pohřební pochod byl napsán dříve než zbytek sonáty jejíž je součástí, ale skutečná inspiraci není známa. Ale je pravděpodobné, že nebyla inspirována úmrtím nikoho konkrétního.[50] Témata z některých Chopinových skladeb byla použita v populárních skladbách, např. pomalá část z Fantaisie-Impromptu (Opp. 66) nebo první část z Etudy č. 3 Op. 10. Některé ze skladeb odkazují na opery Chopinovy doby, např. díla Rossiniho, Donizettiho a hlavně Belliniho.[51]

 

Chopinův styl ovlivnil mnoho skladatelů. Robert Schumann byl velkým obdivovatelem Chopinovy hudby. Např. používal Chopinovy melodie a pojmenoval část své suity Carnaval po Chopinovi. Tento obdiv nebyl obecně vždy vzájemný, přesto Chopin dedikoval svou Baladu č. 2 F dur Schumannovi.

 

Franz Liszt byl dalším z obdivovatelů a blízkých přátel. Vytvořil transkripce šesti Chopinových polských písní. Liszt však popíral, že by jeho Funérailles (s podtitulem Říjen 1849, sedmá věta jeho klavírní suity Harmonies poétiques et religieuses z roku 1853) byla napsána na Chopinovu památku. Její střední část se zdá být založena na famózní oktávové sekci Chopinovy Polonézy As dur Op. 53, ale Liszt tvrdil, že byl inspirován smrtí svých tří maďarských přátel.

 

Johannes Brahms a mladí ruští skladatelé také nalézali inspiraci v Chopinových dílech.[45] Jeho Preludia (Op. 28) a Etudy (Opp. 10 a 25) se rychle staly standardy a inspirovaly jak Liszta ve skladbě Transcendental Études, tak Schumanna v Symphonic Studies. Alexander Skrjabin byl také silně ovlivněn Chopinem, např. v jeho 24 preludiích Op. 11 byl inspirován Chopinovým Op. 28.

 

Jeremy Siepmann ve své biografii předkládá výčet pianistů, jejichž nahrávky Chopinových děl se staly všeobecně známými a platí za nejzdařilejší: Vladimir de Pachmann, Raoul Pugno, Ignacy Jan Paderewski, Moriz Rosenthal, Sergej Rachmaninov, Alfred Cortot, Ignaz Friedman, Raoul Koczalski, Arthur Rubinstein, Mieczysław Horszowski, Claudio Arrau, Vlado Perlemuter, Vladimir Horowitz, Dinu Lipatti, Vladimir Ashkenazy, Martha Argerich, Maurizio Pollini, Murray Perahia, Krystian Zimerman, Evgeny Kissin. Z nejmladší generace lze dodat ještě Rafała Blechacze[42]

 

Z českých interpretů lze zmínit následující: Ivan Moravec, Ivo Kahánek, Martin Kasík.[42]

 

Arthur Rubinstein o jeho hudbě říká::


„ Chopin byl génius universálního ražení. Jeho hudba zasahuje publikum všeho druhu. Když se koncertním sálem rozezní první noty Chopinových skladeb, sálem se šíří vlna sounáležitosti a radosti z poznání. Všichni na světě znají jeho hudbu. Milují ji. Hýbe jimi. Přestože to není romantismus ve smyslu Byronově. Nevypráví příběhy a nemaluje. Je expresívní a osobní, ale vždy čistý. I v dnešním atomovém věku, kdy emoce nejsou příliš módní. Jeho hudba je universálním jazykem lidské komunikace. Když hraji Chopina, vím, že hovořím přímo k lidským srdcím! “


Styl

 

Přestože Chopin žil v 19. století, jeho hudební vzdělání je založeno na tradicích Beethovenových, Haydnových, Mozartových a Clementiho; používal Clementiho klavírní metody při výuce svých vlastních studentů. Byl ovlivněn také technikou Johanna Nepomuka Hummela. Chopin uváděl Bacha a Mozarta jako dva nejdůležitější skladatele utvářející jeho hudbní cítění.

 

Série sedmi polonéz publikovaných za jeho života (dalších devět bylo publikováno posmrtně), počínajíc opusovým číslem 26 nastavila nový standard pro hudbu tohoto žánru. Série oslavuje polskou kulturu poté, kdy země upadla do ruského područí.[52] Polonéza č. 1 A dur Op. 40 „Vojenská“ a Polonéza As dur Op. 53 „Heroická“ patří mezi Chopinova nejoblíbenější a nejhranější díla.


Rubato

 

Chopin ve svých skladbách často používal rubato[53] jako protipól ke striktní hře v tempu.
„ Jeho hra byla vždy ušlechtilá a nádherná, jeho tóny zněly, ať již ve forte nebo v pianu. Jeho snahou bylo naučit své žáky tento styl hry (legato a cantabile). Jeho nejčastější výtkou bylo: „On nebo ona neumí spojit dvě noty dohromady.“ Také striktně vyžadoval dodržování rytmu. Nenáviděl vleklost a plouživost, nepatřičná rubata stejně jako přehnaná ritardanda “
— Friederike Müller - „From the Diary of a Viennese Chopin Pupil“[54]

 

Cituje-li někdo Chopina v otázce rubata, často se omezí na: „doprovod vždy hraje v striktním tempu“ ačkoliv je třeba tento citát uvést v kontextu[55] okamžiku a situace, ve které byl vyřčen. Constantin von Sternberg (1852–1924) napsal:


„ Je zábavné slyšet, když nějaká vážená osobnost vyjadřuje myšlenku tempa rubata jako „Pravá ruka má určitou svobodu, zatímco levá musí striktně dodržovat tempo“. (viz Niecks Life of Chopin, II, str. 101.) Dost hudby by mohlo těžit z takového způsobu hry! Představte si zpěv dobré vokalistky doprovázené tupým klavíristou, jehož úder je vždy striktně v tempu, bez ohledu na zpěváka, který v čirém zoufalství musí rezignovat na veškerý umělecký výraz. Tak si to vykládají některé dámy, kterým prý Chopin sám poskytl toto vysvětlení, ale pravděpodobně mu nerozuměly... “
— Constantin von Sternberg (1852-1924)

 

K dispozici je také názor Chopinova současníka Hectora Berlioze.[55][57]

 

Chopin nebyl nakloněn obvykle tradovaným extrémům jako jsou např.:

 

* Chopin vyžadoval metronomicky přesný rytmus levé ruky
* nepřesný přednes Chopinových skladeb může být ospravedlněn odkazem na rubato
* přednes s odchylkami, které vycházejí z technických omezení a nejistoty hráče, spíše než z jeho invence, mohou být ospravedněny odkazem na rubato.

 

Tento jednostranný pohled některých interpretů (a klavírních škol) na Chopinův způsob užití rubata může dospět až k nevyhovující interpretaci jeho hudby.


Romantismus

 

Chopin pohlížel na mnoho ze svých současníků s nezájmem, přesto měl hodně známých spojených s romantismem, ať již v hudbě, literatuře nebo výtvarném umění, mnoho z nich prostřednictvím George Sandové. Chopinova hudba je považována za ztělesnění romantismu.[58]


Nacionalismus
 

Zdzisław Jachimecki napsal: „Chopin na každém svém kroku demonstroval svůj polský původ — ve stovkách dopisů, které psal v polštině, v postoji k polským emigrantům v Paříži, ve svém negativním postoji k okupaci Polska.“ Rovněž skládal hudbu na polské texty[59], nikdy nezhudebňoval německé nebo francouzské, ač měl mezi francouzskými a německými básníky mnoho přátel.[45]

 

Arthur Hedley uvádí: „našel v sobě a v tragickém osudu Polska svou hlavní inspiraci. Téma polské slávy a utrpení před ním bylo neustále a on přetvářel jednoduché rytmy a melodie svého dětství a mládí do trvalých uměleckých forem.“[21]

 

Svým vlastenectvím, dle Jachimeckého: „ovlivnil množství skladatelů a děl, z nichž někteří to např. Smetana a Grieg osobně potvrzovali...“[45]


Dílo

 

Zachovalo se přes 230 Chopinových děl, některé rukopisy a skladby z dětství a mládí se ztratily. Všechny skladby jsou určeny pro klavír, většina z nich pro sólový klavír, výjimkou jsou např. dva klavírní koncerty nebo komorní hudba.

 

Skladby:

 

* 3 klavírní sonáty
* 5 rond
* 4 scherza
* 4 balady
* 17 polonéz, včetně jedné s orchestrálním doprovodem a jedné pro violoncello s klavírním doprovodem
* 58 mazurek
* 20 valčíků
* 3 écossaise
* 26 preludií
* 4 sady variací včetně Souvenir de Paganini
* 4 imprompta
* 21 nocturn
* 27 etud (12 v Op. 10, 12 v Op. 25 a 3 ve sbírce bez opusového čísla)
* 2 koncerty pro klavír a orchestr Opp. 11 a 21

 

Také složil Fantasii f moll, Allegro de concert (které je pravděpodobně součástí nedokončeného koncertu), barkarolu, ukolébavku, bolero, tarantellu, contredanse, fugu, cantabile, lento, Pohřební pochod a Lístek do památníku (Feuille d'album).

 

Mezi další díla patří krakovjak pro klavír a orchestr, fantasie na téma polských písní s doprovodem orchestru, klavírní trio pro housle, violoncello a klavír, sonáta pro violoncello a klavír, Grand Duo E dur pro violoncello a klavír na téma z Meyerbeerovy opery Robert ďábel a 19 polských písní pro zpěv a klavír.[45]. Rané dílo pro violoncello, Introdukce a polonéza C dur pro violoncello a klavír, Op. 3, vzniklo pravděpodobně díky vlivu Živného, pozdní, jako např. Sonáta g moll pro violoncello a klavír nebo Grand Duo E dur pro violoncello a klavír, pod vlivem nebo v druhém případě spoluprací s přítelem a violoncellovým virtuosem Augustem Franchommem.[60]

 

Vydáváním souborných děl se zabývá např. krakovské vydavatelství Polskie Wydawnictwo Muzycne, aktuálně např. v tzv. Národní edici pod vedením Jana Ekiera nebo v dřívější edici pod vedením Paderewského.[9]


Opusová čísla

 

Poslední opusové číslo použité Chopinem je 65, přidělené sonátě g moll pro violoncello a klavír.

 

Chopin si na smrtelném loži přál, aby všechny jeho nepublikované rukopisy byly zničeny. Přesto, na žádost jeho matky a sestry, vydal Julian Fontana výběr 23 dosud nevydaných skladeb a seskupil je pod opusová čísla Opp. 66–73. Tato díla byla vydána roku 1855.[61]

 

Roku 1857 bylo vydáno 17 polských písní pod číslem Opp. 74.[62] Další písně objevené později nejsou součástí tohoto opusového čísla.

 

Díla vydaná po roce 1857 nenesou opusová čísla.

 

Frédéric Chopin - noty, akordy, texty písní, taby

noty na klavír, noty na zpěv, akordy na kytaru, akordy na ukulele, noty na ukulele, noty na akordeon, noty tahací harmoniku, noty na altsaxofon, noty na banjo, noty na baskytaru, noty na Bb nástroje, noty na C nástroje, noty na Eb nástroje, noty na bicí nástroje, noty na cello, noty na čtyřruční klavír, noty na foukací harmoniku, noty na harfu, noty na harmoniku, noty na housle, noty na keyboard, noty na klarinet, noty na kytaru, noty na lesní roh, noty na pozoun, noty na trombón, noty na příčnou flétnu, noty na saxofon, noty na tenorsaxofon, noty na trubku, noty na varhany, noty na violu, noty na zobcovou flétnu, taby na banjo, taby na baskytaru, taby na kytaru, texty písní, noty na dobro, noty havajskou kytaru, noty na steel kytaru, noty na mandolínu, noty na kontrabas, taby na dobro, taby havajskou kytaru, taby na steel kytaru, taby na mandolínu, škola hry na kytaru, škola hry na klavír, škola hry na zobcovou flétnu, škola hry na příčnou flétnu, škola hry na fagot, škola hry na mandolínu, škola hry na banjo, škola hry na baskytaru, škola hry na saxofon, škola hry na ukulele, škola hry na pozoun, škola hry na bicí nástroje, noty na dudy, škola hry na dudy, škola hry na kontrabas, škola hry na varhany, noty na nástroje basového klíče, škola hry na trubku

Frédéric Chopin: Mazurka a moll op. 7/2 - Preludium op. 28/7, 20 - Valčík noty akordy tab text,
Frédéric Chopin: Album pro klavír 2 noty akordy tab text,
Frédéric Chopin: Album pro klavír 1 noty akordy tab text,
Frédéric Chopin: Dvacet vybraných mazurek noty akordy tab text,
Frédéric Chopin: Vybrané skladby II noty akordy tab text,
Frédéric Chopin: Vybrané skladby I noty akordy tab text,